TARGET cz/sk

part 14.

O měsíc později..

 „Spenc můžeš na chvíli dolu?“ ozvalo se z kuchyně.

Zavřela jsem časopis a sešla do kuchyně.

„Máme pro tebe úžasnou zprávu“ oznámila mi nadšeně mamka a taťka vedle ní jen přikyvoval.

Kývla jsem a chtěla vědět o co se jedná.

„Agentura pro kterou pracuji bude spolupracovat s One direction, kteří udělají benefiční koncert a setkají se  všemi těmi dětmi. To znamená více peněz pro děti a radost z toho setkání.“ Jásala mamka.

„ No a mě přizvali taky jako doktora kdyby se někomu něco stalo. Je to 10x lépe placené než kdybych seděl až do noci v nemocnici. Máme se nastěhovat do hotelu, který je kousek od haly kde se bude pořádat koncert abychom byli po ruce. Pojedeš s námi Spencer můžeš tam pomáhat a získáš nové zkušenosti. Navíc ty kluky znáš  a bude to pro nás něco jako rodinná dovolení.“ Spustil taťka hned po tom co domluvila mamka.

 Stála jsem jen s pootevřenou pusou a nevěděla co říct. Viděla jsem jak moc z toho rodiče byli nadšení a taky jak moc to pro ně znamenalo takže jsem nemohla říct ne. Ten fakt, že tam ale bude i Harry mě uvnitř zabíjel. Byl to přesně měsíc kdy jsem se rozhodla přestat bojovat bitvu, kterou jsem už dávno prohrála. Tentokrát, ale nešlo o mě a ani o Harryho, ale o moje rodiče kteří chtěli pomáhat dětem a já je nesměla zklamat.

„Bude to super“ odpověděla jsem a nahodila falešný úsměv.

Viděla jsem ty jiskřičky v jejich očí, které mi dokázali, že má odpověď byla správná.

„Úžasný. Sice jsi nám neřekl proč už se nevídáš s Harrym,ale tam budeš mít příležitost zase ho vidět a bude to nový začátek, to mi věř.“ Řekla mamka a odtancovala společně s taťkou do ložnice balit.

„Tak to si nemyslím“ řekla jsem si tiše pro sebe a opřela se o kuchyňský stůl. Levou ruku jsem si dala za krk a pohlédla na okno, které bylo naproti mně. Když jsem nad tím tka přemýšlela zjišťovala jsem, že nebyl nejlepší nápad souhlasit. Doma jsem nevysvětlila proč se Harry už neukáže, jen jsem oznámila že ho už neuvidí. Nechtěla jsem si ani představit jaké to bude až budu muset být s Harrym v jednom hotelu nemůže mě ani vidět natož abych jim s něčím pomáhala.

„Je to pro rodiče Spencer. Ty už jsi dál. Nemá to nic společného s Danym a ani s Harry,“ říkala jsem sama sobě když jsem večer balila svůj kufr.

Bylo to tu. Stála jsem u auta a dívala se na hotel, který byl přede mnou.

 Hned kousek od něj stála už od pohledu obrovská hala. Cítila jsem, že mé nohy jsou připevněné k chodníku a nechtěli udělat další krok. Můj žaludek se strachem sevřel. Bála jsem se toho co bude až vstoupím dovnitř.

„Jdeme?“ pobídl mě taťka, který nesl dva kufry.

Odhodlala jsem se udělat krok vpřed a šla kousek za ním. Došli jsme do hotelu kde jsme čekali na recepci než nám udělí pokoje. Bylo tam více lidí kvůli té akci a tak tam byl akorát zmatek.

Když nám konečně přidělili k večeru pokoj mamka a taťka už museli jít něco zařídit a na mě zbylo vybalit nám věci. Byla jsem, ale ráda že jsem ještě nikam nemusela a mohla být schovaná v pokoji kde nebyla šance, že bych narazila na Harryho.

Když jsem měla vybalené věci vzala jsem do ruky mobil, lehla si na postel a prohlížela si twitter. Mezi těmi všemi příspěvky jsem zahlídla fotku, přesněji fotku mě a Harryho, která byla pořízena ještě v tu dobu když jsme spolu chodili. Jen na malinkou chvilku jsem nechala svou hlavu přemýšlet nad tím, že by mamka mohla mít pravdu a mohl by to být nový začátek a všechno se mohlo ještě napravit.

Ve správnou chvíli jsem ale tuto myšlenku zahnala.

„Je to minulost. Nemůžu s tím nic dělat“ vrátila jsme se myšlenkami to reality.

Lhala jsem tím,ale sama sobě. Nebyla to pro mě minulost a věděla jsem že ještě dlouho nebude.

Když jsem ráno vstala mamka mě požádala zda bych mohla jít s ní do haly a pomoct tma natřít nějaké sloupy. Bez váhání jsem kývla a byla nadšená z nějaké práce, protože cokoliv pro mě bylo lepší než jen sedět v pokoji a užírat se vzpomínkami.

Když jsem přišla do haly nemohla jsem uvěřit svým očím byl to úžasný pohled. Bylo to tam obrovské a všude pobíhalo plno lidí, kteří něco dělali.

Informace k práci mi nikdo nedal. Nějaká pani mi pouze dala kbelíky s barvou a čekla mi ať následuji ostatní, a tak jsem učinila.

S chutí jsem natírala. Vždycky jsem měla ráda takovéhle práce a pocit, že to bylo pro děti byl ještě lepší.

„Tebe odněkud znám.“ Zastavil se u mě nějaký kluk.

„No jasně ty jsi ta holka z časopisu na oblečení. Moje ségra tě jako modelku milovala, je škoda že už nefotíš. Kdyby ségra věděla, že tu se mnou budeš natírat sloupy, zešílela by.“ Dodal, usmál se a šel dál.

I na mé tváři se objevil úsměv. Bylo pěkné, že si mě ještě někdo stále pamatuje jako modelku.

„Páni teď už nám sem na natírání sloupů zvou i modelky jo?“ otočila jsem se, jelikož to řekl známý hlas.

„Louisi!“  usmála jsem se upřímně; byla jsem ráda že ho vidím.

„No ahoj. Slyšel jsem, že tvoje mamka to vede. Rád tě zase vidím.“ Usmál se a hned za ním přišli i ostatní kluci, kteří mě začali zdravit a vypadala že jsou rádi, že mě vidí. Jen on chyběl.

„Jsem strašně ráda, že vás zase vidím. Je tu i..?“ polkla jsem a nebyla si jistá, zda se chci zeptat.

„Harry? Jo někde tu bude. Věděli jsme, že to povede tvoje mamka a došlo nám, že tu budeš s ní ale jemu jsme nic neřekli. Měl pár dní dobrou náladu, tak jsme nechtěli aby se vrátil k tý nabručený.Už, ale trochu vychladl.“ Odpověděl mi Liam a ostatní se jen začali smát.

Ráda jsem je viděla jak se společně smějí. To znamenalo, že se možná vše trochu urovnalo. Můj úsměv stále nemizel.

 „Hele byl jsem omrknout pódium a vypadá to skvěle. Jen ještě napíšu Paulovi kdy dorazí.“ Přišel s pohledem upřeným do mobilu a mluvil ke klukům.