TARGET cz/sk

part 18.

Nechtěla jsem zažít další hádku a vlastně jsem se s ním nechtěla vůbec setkat, proto jsem otevřela první dveře které jsem měla po ruce a vběhla do nich. Zavřela jsem za sebou dveře o které jsem se následně opřela abych se mohla pořádně nadechnout.

Když jsem se rozhlédla po místnosti, uvědomila jsem si, že to je to pravé místo, které jsem hledala. Místnost nebyla příliš velká, ale pro jednu osobu to stačilo. Byla tam jen jedna straší židle a velké okno. Sice tam nebylo ani světlo, ale to nevadilo. Místnost byla osvětlená díky oknu ze kterého se prolínalo světlo od venkovních lamp.

Ticho které vládlo v místnosti bylo děsivé, ale na druhou stranu uklidňující. Usedla jsem na židli a začala se ptát sama sebe, jak dlouho. Jak dlouho tohle všechno vydržím. Přála jsem si abych mohla někam utéct, hodně daleko od všech problému, jenže tak to nefungovalo. Navíc stále jsem měla nějakou naději, že ke mně Harry stále něco cítí. Přece jen mohl vypustit do světa co jsem mu udělala, ale neučinil tak. Už jsem ale přestala doufat v to, že já a on se zase někdy usmíříme.

Po nějaké chvíli jsem se rozhodla, že dám vědět mamce kde jsem aby o mě neměla strach. Zvedla jsem se ze židle a použila mobil jako baterku. Hledala jsem na dveřích nějaké označení a uviděla, že je na nich něco vyškrábané.

“Láska a nenávist. Dva odlišné pocity. Jedna osoba.“

Jen jsem se nad tím pousmála. Vystihlo to všechno. Odeslala jsem smsku a usedla na židli a dále přemýšlela.

 „Spencer..?“ odevřeli se pomalu dveře a někdo vstoupil do místnosti.

„Ano?“ zaostřovala jsem na osobu.

„Jsi v pořádku? Co se vlastně stalo mezi tebou a Harrym?“ stoupla si přede mě mamka.

Chvilku jsem přemýšlela nad tím co mám říci.

„Jednoduše? Ošklivým způsobem jsme mu ublížila, tak jak si nikdo nezaslouží aby mu ublíženo bylo a on mi teď jen vrací úder; teď chce ublížit on mě. Tak to, ale funguje ne? Každý má to, co si zaslouží.“ Zvedla jsem hlavu a pousmála se.

„Je mi to líto. Ať už jsi ale udělala cokoliv, zřejmě tě to teď mrzí a Harry na to přijde jen potřebuje čas. Pamatuješ? Čas všechno zahojí. Chceš být nejspíš sama tak tě nechám, ale přijď se do hotelu alespoň vyspat prosím.“ Řekla a pomalu kráčela ke dveřím.

„Mami‘“ otočila jsem hlavu k ní „děkuju.“ Jen se usmála a zavřela dveře.

 Tohle byla vždy jedna z věcí, kterou na své mamce miluju. Vždy mě nechá si věci urovnat a nehučí do mě abych jí něco řekla. Vždy ví, že až přijde správný čas a já budu chtít řeknu jí vše. Taky její pozitivitu k věcem. Vždy vědí věci lépe a učí to tak i ostatní kolem sebe.Do hotelu jsem se vracela kolem 3 hodiny ráno. Dala jsem si sprchu a řekla si, že už nemá cenu jít spát a tak jsem si roztáhla žaluzie ve svém pokoji a dívala se na východ slunce. 

„Možná by bylo lepší kdybys umřela ty místo tvé kamarádky!“ stále jsem si jeho slova přehrávala v mé hlavě. Jeho výraz když to říkat, všechno.

Po obědě jsem šla s rodiči do haly. Měli tam nějakou práci, no a já jsem taky mohla přiložit ruku k dílu, tak jsem se práce chopila. Poslali mě do prostorů ven za halu, kde bylo velké parkoviště a na něm spousta věcí na vyhazov. Dostala jsem za úkol přebrat nějaké krabice s věcmi a následně nepotřebné věci hned vyhodit. Nebyla jsem tam sama. Byli tam všichni ti co neměli nic na práci a mezi ně patřili i kluci. Bylo to zvláštní, několikrát kolem mě prošel, ale nevšímal si mě. Neřekl ani jednu kousavou narážku. Zřejmě se od včerejšího večera něco změnilo. Nemohla jsem si, ale všimnout jeho výrazu. Nepřítomného výrazu.