TARGET cz/sk

part 19.

Při práci jsem jako vždy pohledem ujížděla k němu. Přes to všechno, pro mě bylo těžké stát kousek od něj a jen se na něj dívat. Vypadal dost zničeně. Pohyboval se jako tělo bez duše. Na jeho tváři se neobjevil úsměv, byl bez výrazu. Po chvilce jsem si všimla, že za ním přišel Louis, a tak jsem na něj přestala koukat. Doufala jsem, že alespoň jeho nejlepší kamarád mu trochu zvedne náladu.

 „Víš co? Hleď si svého jo! Nestojím o tvojí péči.“ Uslyšela jsem ho jak křičí a zvedla svůj pohled k nim.

Louis byl naštvaný a odcházel od něj pryč.

„Co se stalo?“ oslovila jsem Louise, který procházel kolem mě.

„Zřejmě mu už totálně hráblo. Kašlu na něj.“ Mávl rukou a pokračoval v chůzi.

Chvilku jsem ho jen sledovala jak kope do věcí kolem sebe, ale pak jsem se rozhodla jít za ním. Nevím co mě to popadlo, ale jediné na co jsem myslela je to, že už to horší být nemůže a tím pádem nemám co ztratit. 

„Vím, že to nechceš slyšet, ale vážně je mi všechno líto. Nechtěla jsem aby to takhle dopadlo a je mi líto, že jsem dovolila aby ti bylo ublíženo, ale kluci mi odpustili. Budeš toho tak někdy schopný?“ zastavil se a jeho zrak se přesunul ke mně.

„Možná. Někdy. Nevím.“ Odbručel a začal dál zvedat věci ze země.

Byla jsem zaskočená jeho odpovědi. Od včerejšího dne to byl celkem pokrok. Nebyla to pro mě dobrá odpověď, ale rozhodně ani ne špatná. Sice už mě neurážel, ale já stále věděla že mě nenávidí a nenávistí ke mně od sebe odstrkoval ostatní. Stála jsem tam a čekala zda ještě něco řekne, ale mlčel. Jako bych tam ani nebyla, ignoroval mě. Otočila jsem se a pomalu se vracela na své místo, ale pak jsem si řekla, že nemůžu jen tak odejít a něco mu ještě neříct. Potom by byla moje cesta a snaha zbytečná, takže jsem se otočila a vrátila se k němu.

„Bylo ti ublíženo, ale nemusíš se chovat takhle. Nemusíš se chovat jako kluk co mu nezáleží na ostatních a co k sobě nechce nikoho pustit. Nechceš aby ti někdo další ublížil, ale neuvědomuješ si, že tím ubližuješ jenom sám sobě.“ Tentokrát už jsem doopravdy odešla.

Otočila jsem se a viděla Harry, který stál jako přibitý.

Rozhodla jsem se vrátit se do haly a ne mé tváři se objevil nepatrný úsměv, který se každým krokem rozšiřoval. Měla jsem dobrý pocit a popravdě jsem na sebe byla trochu pyšná. Znáte ten pocit, když se bojíte něco udělat, ale rozhodne se do toho jít a ono to nakonec vyjde? Přesně takový jsem měla. Postavila jsem se Harrymu a nenechala se nějak odbít.

Po dlouhé době jsem v sobě našla kousek té staré Spencer. Té co se ničeho nebála, byla sebejistá a jen tak se nevzdala.

„Páni! Úsměv ti sluší.“ Oslovila mě Eleanor, která vylepovala nějaké plakáty.

„Nejspíš jsem se rozhodla, že končím s běháním za Harrym.“ Vzala jsem si od ní nějaký plakáty abych jí pomohla.

 „Dobře děláš. Trucuje už moc dlouho.“ Usmála se.

Jen jsem souhlasně kývla a pustila se do vylepování.

když jsme skončili s vylepováním plakátů, šli jsme s Eleanor za Louisem, Zaynem a Liamem.

Seděli jsme společně v jídelně a jedli sendviče. Povídali jsme si, smáli. Najednou se do jídelny, ale přiřítil Harry a vypadalo to, že něco hledaná; někoho.

Když se vydal naším směrem můj úsměv pomalu klesl a můj dech se zatajil. Nevěděla jsem co od něj mám čekat.

„Spencer.“ Oslovil mě s vražedným pohledem a stoupl si přede mě, ostatní ignoroval.

„Chci se omluvit za to co jsem tenkrát řekl. Neměl jsem říkat, že si přeji abys umřela místo Allison. Opravdu se omlouvám, ale to nic nemění na mém postoji k tomu co jsi dělala.“ Řekl a svůj pohled ze mě přesunul k Louisovi, Zaynovi a Liamovi.

„A vám se omlouvám za moje chování. Chtěli jste mi pomoct a být kamarádi a já se choval jako debil.“ Jen co to dořekl zase odešel.

Všichni byli ticho a vstřebávali Harryho slova. Pro všechny to byl velký posun dopředu.

„Máš s tím něco společného?“ odmlčel se po chvíli Louis.

Otočila jsem svou hlavu k němu a tupě se usmála. Nebyla jsem si jistá tím, zda jsem Harrymu promluvila do duše já a nebo zda se probudil on sám, ale každopádně jsem měla dobrý pocit. Možná se konečně všechno zase začalo obracet k lepšímu.