Chodim ulicemi,
hledám bary otevřený.
Marně.
Dlouho tu sníh nebyl,
přesto bych svařákem mráz (a samotu) zapil.
Dokud nebyl bych na dně.
Dal bych si panáka.
Začínám mít absťáka.
Mířím domů,
otevřenej bar nenajdu
(na Vánoce).
Doma zase sám
opíjet se mám.
O další rok blíž je márnice.
Lahev vína, panák vodky
a vopiju se do pohůdky.
Světla v oknech ostatních baráků
zaří jako stromek, který měl by být tu.
A místo dušení se na kostech kaprů,
zadusim se na tvrdym rohlíku.
Vánoce neveselé
přišly zase (kazit) po roce.
Jedna, dvě
láhve už mám v sobě.
A na Boží hod
toho už budu mít fakt dost.
Kocovinu budu mít,
na záchodě budu blít
a dám si moje antidepresiva.
(Dvě hořký dvanáctky)
Vánoce brzo skončí
a bary budou otevřený.
Budu pít sám ve společnosti lidí,
kterejch tam stejně bude malý množství.
(Kdo stejně potřebuje ty vyhořelý nácky?)
ČTEŠ
Čaj, večerní déšť a jeden poetik ✔
Thơ caPopadla jsem tužku, sešit, napila se čaje a začala psát. Ač se mé pokusy o poezii hrozné zdají, pořád nutí mě se usmívat. -- Nezařatitelné básně.
