Kap, kap, kap.
Kapky děště
dopadají na chodník.
Padají mi do tváře,
nechci deštník.
Kap, kap, kap.
Deště kapky
vypadaj jak perličky.
Mikinu mám promočenou,
a radost prchlavou.
Kap, kap, kap.
Kráčím ulicí,
potkávám lidi s deštníky.
Vypadaj zaneprázdněně,
neosamoceně.
A i když se neusmívaj,
určitě štěstí v sobě maj.
Určitě.
Pro svý rodiny pracujou
a chvátaj domů.
Kap, kap, kap.
Slzy z očí padají na zem.
Cítím se jak blázen.
Co ulicí jen tak chodí.
A s nikým nemluví.
A lidi slzy nevnímaj,
jak by taky mohli?
Déšť skrývá slzy pláštěm,
aby je nikdo neviděl.
A tak si říkám,
že nechci deštník.
Kap, kap, kap.
Na zem slzy padají,
a nikdo je nevidí.
Jsou zakryté vodní zástěrkou.
Zarudlejch očí si též nevšimli,
hlavu sklápím k zemi.
Ať schovaný zůstanou.
Kap, kap, kap.
A kapky
vypadaj jak kuličky,
co jsme si
s nima jak malí hráli.
A všichni je asi uvidí.
Protože neprší.
To abych si vzala deštník.
Číslo #18 v kategorii poezie?! Vy jste zlatíčka!
Takže Vám strašně moc děkuju! <3
ČTEŠ
Čaj, večerní déšť a jeden poetik ✔
PoesiaPopadla jsem tužku, sešit, napila se čaje a začala psát. Ač se mé pokusy o poezii hrozné zdají, pořád nutí mě se usmívat. -- Nezařatitelné básně.
