Dark Side

5 - R. H.

Od Jennifer jsem přišel domů, ale tam jsem taky nebyl moc dlouho a vyšel si ven. Prostě se jenom projít, vyčistit si hlavu a uspořádat si myšlenky, které byly zřejmě po hurikánu.

Šel jsem pomalým krokem, pro mně hodně známým parkem. Našlo by se tu tolik míst, na kterých jsme s Bell byli.
Podíval jsem se na oblohu, na které se rýsovaly červánky. Byl to krásný pohled, dokud jsem sebou necukl a neuslyšel pláč a křik dívky.

Šel jsem rychlým krokem za naříkáním, až jsem v tmavé uličce uviděl dívku, nad kterou se skláněl nějaký kluk asi o dva roky starší než já. Rozepínal si kalhoty a držel ji za vlasy. Ihned se ve mě nashromáždil vztek.

Vrazil jsem do něj, a poté má levá ruka zasáhla jeho obličej.

,,Kurva co to děláš?!" zakřičel jsem a podíval se na kluka, od pohledu nesympatického.

,,Co ti je sakra do toho? Vypadni a najdi si vlastní kurvu" to už jsem svoje nervy neudržel na uzdě, chytil ho pod krkem a vrazil sním do zdi.

,,Ještě nějaký připomínky než ti nakopu prdel?" zasyčel jsem a znovu mu vrazil.

,,Vypadni" se žduchnutím jsem ho hnal pryč.

Přešel jsem k té dívce. Byla vyděšená, klepaly se jí ruce.

,,Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí a pomohl jí vstát.

,,A-ano ... Moc ti děkuju." utřela si slzy.
,,Nemáš zaco, myslím že by to udělal každý správný člověk" přikývla a po chvíli se na sílu usmála.

,,Řekneš mi tvé jméno?" šli jsme vedle sebe a já mohl vidět její tvář ve svitu pouliční lampy.

,,Rose. Jak se jmenuješ ty?" pokusila se znovu o úsměv.

,,Jason. Máš krásné jméno Rosie." usmál jsem se.

,,Děkuju." Tentokrát se usmála. Upřímně.

Měla opravdu nádhernou tvář. Co si to namlouvám. Měla nádherné zelené oči a dlouhé blonďaté vlasy do pasu. A typuju že jí mohlo být tak 18, určitě.

,,Můžu tě doprovodit domů?"
,,Byla bych ráda." řekla stydlivě a sklopila hlavu dolů. Pořád byla trošku vedle.

Chci ji poznat. Je to skvělá holka. Prostě mi něco říká že bych ji měl poznat.

,,Možná budu neslušný, ale kolik ti je?" Uchechtla se a nakonec řekla.
,,18 tobě?" neříkál jsem to? Prostě jsem měl pravdu.

,,Letos mi bylo 21"
,,To je skvělý." usmála se.
Z ničeho nic jsem měl takový divný pocit. Ne z toho že by se něco mělo stát. Měl jsem divný pocit sám ze sebe. Připadal jsem si nervózní?

Jasone McCanne. Ty mi chceš říct, že jseš nervózní? Děláš si srandu?

Z myšlenek a trapného ticha, které jsem nevnímal mě probudila Rose.

,,Jsme tady." řekla a vydechla přebytečný vzduch.
,,Rád jsem tě poznal Rose. Doufám že se ještě někdy uvidíme." Rose se usmála a já taky.

,,Moc ti děkuju.." povzdechla si. ,,Nebýt tebe jsem znásilněna. Moc ti děkuju." řekla a objala mě. Nečekal jsem to, ale objetí jsem jí opětoval.

,,To je dobrý." usmál jsem se.
,,Promiň Jasone, už musím jít. Budu ráda, když tě zase uvidím." usmál jsem se a přikývl.

Co to děláš ty debile? Řekni si o číslo!

Říkalo mé podvědomí. Pokroutil jsem hlavou a otočil se.

,,Rose?" Oslovil jsem jí a ona se otočila.

,,Ano?" Otázala se.
,,Uhm, d-dala by jsi mi.. tvé číslo?" Zeptal jsem se s nejistotou v hlase. Po chvíli se usmála a přikývla.

,,Tak Ahoj" uchechtl jsem se, zatímco ona si to kráčela zpátky k domu.
,,Zatím, Rose''
Rose zašla domů, já přešel na druhý chodník a šel mojí obvyklou cestou taky domů.

-

Ležel jsem v posteli a přemýšlel nad dneškem.

Co kdybych prostě najednou změnil názor a místo procházky v parku byl doma?

Mám pocit že tu holku musím ochraňovat, ať chce nebo ne.

Po přemýšlení jsem nečekaně usnul a upadl do říše snů, přičemž mě ve snech pronásledovaly její krásné oči.