Dark Side

4 - Jay Jay Jennifer

Zatímco jsem ležel v posteli, a nic nedělal, jsem si vzpomněl na jednu osobu, která mi byla jako vlastní mámou a věřila mi, že to co na mě ti hajzlové hodili, jsem neudělal.

Tahle osoba se jmenuje Jennifer a byla matkou Isabelly.

Věří mi, že bych Isabell nikdy neublížil a za tu dobu strávenou s ní, jsem jí ani jednou neublížil. Ani jednou jsem na ni nezvýšil hlas. Za tu dobu nikdy. Jennifer moc dobře věděla, že Isabell miluji. Důvod proč mi věří?

Sám nevím.

Mohla mi klidně říct, ať už se jí nikdy neukazuju na očích. Anebo by se mě zřekla. Každopádně je to velice laskavá žena a pomohla mi v tom nejhorším.

Je deset hodin odpoledne a já jsem za těch šest hodin jen ležel, přemýšlel a hleděl do nezajímavého stropu.

Vstal jsem a šel se najíst. Pak jsem vešel do koupelny, vysprchoval se a udělal si hygienu. Oblékl jsem si džíny, čepici beanie a lehkou mikinu. Vzal jsem si mobil, klíče a co nejrychleji vyšel ze dveří a nasedl do auta.

Nastartoval jsem a odjel do, mně velice známé, ulice Bakersfield.

-

Přijel jsem k bílé vile, u které stálo černé auto. Vila byla útulná, rodinná, prostě hezká. Celou tu dobu, co jsem sem jel, jsem si představoval, jak jí řeknu ‚Ahoj'. Dokonce jsem mluvil sám se sebou.

Přijdu po třech letech a řeknu ubohé ‚Ahoj' po tom všem, co se událo? Je mi to líto, je mi to tak kurva moc líto, že mám někdy nutkání si přiložit zbraň k hlavě a vystřelit. Huh, to bych musel mít zbraň.

Po přemlouvání mého podvědomí jsem se rozhodl, že konečně vystoupím z toho auta a půjdu zaklepat na ty dveře. Ale zase mě přemohl strach a tak jsem si jen povzdechl a promnul si mé ospalé oči, které toho tolik viděli.

No tak, Jasone, zvedni tu svou kanadskou prdel a vypadni zazvonit! Bude ráda, že tě vidí, tak čeho se bojíš? Je jako tvoje druhá máma. Do prdele, vzchop se! Mé chytré podvědomí opět promluvilo.

Otevřel jsem dveře, zavřel je, zamkl auto a přešel cestičkou ke hlavním dveřím, u kterých jsem se zastavil. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, který jsem po chvíli vydechl. Zvedl jsem ruku a zazvonil. Jennifer otevřela dveře a na chvíli zamrzla jako socha.

„Jasone," vydechla a na obličeji se jí rýsoval menší úsměv, který se po chvíli změnil na radost. Já na tom bohužel nebyl stejně. Mé city už jsou totiž dávno mrtvé.

„Ahoj Jennifer," vydechl jsem a na chvíli se na ní zadíval. Můj pohled po chvíli spadl na zem. Začaly mi slzet oči, proto jsem začal mrkat, no, Jennifer si toho všimla.

„Pojď sem," povzdechla si a otevřela svou náruč. Objal jsem ji a pak se od ní odtáhl.

„Mohl bys vejít dovnitř, Jasone?" usmála se a já také. Nuceně.

Vešel jsem dovnitř a vyzul se.

„Kdy tě pustili?" zeptala se, prohlížejíc si mě od shora dolů.

„Včera odpoledne," řekl jsem a ona s úsměvem přikývla.

„Dáš si čaj? Nebo kávu?" přešla do kuchyně.

„Káva by přišla vhod, ale chtěl jsem si také promluvit," olízl jsem si rty.

Jenn jen přikývla a posadila se na náznak toho, že se jí mám svěřit s tím, co mně trápí.

„Povídej," povzbudivě se na mě usmála a já si těžce povzdechl.
„Víš, Jenifer. Věříš mi, že jsem to neudělal? Potřebuju to slyšet. Pořád se cítím provinile." Každý den.

„Jasone, co to zas plácáš za nesmysly? Jasně že ti věřím! Možná byla Bell moje jediná dcera, ale čas se vrátit nedá. Opravdu za to nemůžeš a nikdy bych ti to nedala za vinu. Přesvědčil jsi mě o tom, že život jde dál, rozumíš? Isa byla má dcera a pořád bude. Bude navždy v našich srdcích, Jasone," přikývl jsem, zadržujíc slzy.

„Děkuju ti, že jsi mě navštěvovala, nevím, co bych si počal." Ano, i Jenn mě sem tam navštívila. Měl jsem návštěvy jednou za měsíc a dokonce jsem měl i omezený počet návštěv.

„Za málo, jdu ti udělat to kafe, vypadáš unaveně," přikývl jsem, a Jennifer odešla udělat kafe.

Jennifer mám moc rád. Nahradila mi mou mámu, která zapomněla, že vůbec nějakého syna má. Neozvala se mi celé tři roky. To je máma, co?

U Jenn jsem strávil hodinu, řekla mi, že všechno zvládá, má práci a dokonce přítele.

Jsem rád, že je šťastná ale určitě vím, že v hloubi duše jí chybí její milovaná dcera.