Wings

7.část

Zhluboka jsem se nadechla, když jsem cítila, že se dusím. Hlavu jsem dala zpět do původní pozice a dívala se na zahradu zahalenou ve tmě. Cítila jsem jak se ni třesou kolena, což nebylo vůbec dobré, protože jestli to nějak nezamaskuji Justin si toho dřív nebo později všimne.

„Takže o čem chceš mluvit?“ řekla jsem tiše.

Cítila jsem, že chci strávit čas s ním, ale zároveň ne, protože ve mně vyvolává nervozitu, která je větší než obvykle. Možná to je taky proto, že on je hezkej kluk a já jsem v životě s klukem nic neměla. Takže by se tenhle stav dal přirovnat k normální puberťačce.

„Spíš mi řekni něco ty o sobě, nic moc o tobě nevím kromě toho, že se jmenuješ Ariel,“ pronesl tiše.

Nerada jsem mluvila, ale za dnešek jsem ve své fázi psychiky pokročila. Teda podle mě. „Moje minulost není hezká a nerada na ni vzpomínám, takže.. promiň,“ nohy jsem si dala nahoru na křeslo a objala si je rukami. Cítila jsem se víc v bezpečí.

„Dobře jak chceš, ale kdybys si potřebovala popovídat nebo cokoliv jiného, jsem tu vždy pro tebe,“ tohle mi nedalo a musela jsem se na něj podívat. Usmíval se. Tak nádherně.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a taky se usmála. „Víš stejně si myslíš, že jsem blázen, cvok nebo něco podobného, ale prostě já to nedělám. Nechci se chovat tak jak se chovám, ale prostě to dělám automaticky, jakoby mi v hlavě něco přeplo a najednou jsem to nebyla já,“ zoufale jsem se zahleděla do země.

„Věž mi, že teď už to bude pořád jen lepší,“ v jeho hlase šel slyšet optimismus.

„Bude, protože mám někoho, kdo mě obejme a řekne mi, že to bude v pořádku,“ bradu jsem si položila na kolena a zrakem bloudila po obloze. Věřila jsem, že tam někde jsou mý rodiče.

„Chceš obejmout?“

Zaraženě jsem se na něj podívala a cítila jak se můj dech, který se během našeho rozhovoru zklidnil zase zrychlil a stejně jako tlukot srdce.

„Myslím, že by jsem se zhroutila,“ uchechtla jsem se. Počkat.. já to řekla doopravdy nahlas? Nemohla jsem si nevšimnout jeho pobavený výraz a pokrčené čelo. „Teda nemyslím o tak, že kvůli tobě by jsem se zhroutila. Kvůli tomu, že jediný, kdo mě za poslední tři roky objal byla má opatrovatelka a když jsem prostě v blízkosti cizích lidí celá se začnu klepat, motá se mi hlava, prostě jakoby jsem každou chvíli měla omdlít,“

Chápavě přikývl.

Po několika dalších minutách sedící v příjemném tichu, které narušovalo jen občasné cvrlikání cvrčků mi začaly těžknout víčka. Zívla jsem. „Už půjdu spát,“

„Půjdu taky,“ řekl a následně vstal z křesla, ale rozhodně aktivněji než já.

Pomalým krokem jsem se vydala do svého pokoje s Justinem v patách. Celou dobu jsem se cítila víc a víc nervózněji, protože jsem moc dobře věděla, kam se dívá. A ještě ten pocit, že jde prostě někdo za vámi je otřesný.

Chystala jsem se zajít do pokoje, když mě jeho hlas zastavil: „Ariel, kdyby jsi cokoliv potřebovala klidně přijď. Můj pokoj máš hned vedle,“ mluvil naprosto vážně s neutrálním výrazem ve tváři. Bylo to od něj hezké, ale nikdy za ním prostě jen tak nepůjdu. To určitě ne.

S úsměvem jsem přikývla a následně vešla do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a přemístila se k posteli do které jsem následně zalehla pod teplou přikrývku. Do několika minut jsem usnula.

„Ariel, vstávej,“ slyšela jsem jak někdo nade mnou šeptá. Nevím proč, ale byla jsem ospalejší než, kdy dřív. Cítila jsem jakoby moje ruce byly těžší než obvykle, vlastně celé moje tělo.

„Ještě chvíli,“ zamrmlala jsem.

„Dobře, dávám ti pět minut, potom tě přijdu zase budit,“ přísně řekla Rose. Slyšela jsem kroky, které se pomalu vzdalovaly, což znamenalo vysvobození.

Necítila jsem se nějak extra dobře, ale i přesto jsem se přemohla a otevřela oči. Nejprve bylo všechno rozmazané, ale postupně se to srovnalo a já mohla v klidu vstát. Podívala jsem se na svůj stále nevybalený kufr a následně si z něj vzala bílé tílko a legíny.

Líným krokem jsem se dostala do koupelny, kde jsem se zamkla a následně i převlékla. Udělala jsem ze sebe člověka a byla jsem připravena čelit novému dnu na ranči, kam se mi rozhodně nechtělo, protože to znamenalo hodně nových lidí a zvířat.

Ne, že by jsem zvířata neměla ráda, ale nikdy nevíte, co od nich čekat.

Z vlasů jsem si udělala culík. Prohlédla jsem se v zrcadle a musela jsem sama posoudit, že vypadám o hodně líp než předtím. Jsem tu tři dny a připadá mi, že jsem se od základu změnila.

Odemkla jsem a pomalým krokem jsem se vydala dolů, kde jsem zabočila doleva. U stolu seděli všichni a společně jedli. Jak vidno, čekalo se jen na mě.

Buď se mi to jenom zdálo nebo se Justin doopravdy začal dusit čokoládovými lupínky potom, co mě uviděl. Nejistým krokem jsem se dostala na své místo, kde jsem zasedla v momentu, kdy to Justin rozdýchal a podíval se na mě.

„Vypadáš dobře,“ usoudila Katrin vedle mě. Rose jen souhlasně přikývla.

„Děkuju,“ šeptla jsem a začala pomalu jíst. Podívala sem se na všechny. Je úžasné, že několik dětí, co nikdy nežilo život tak jak by si představovalo teď mají tolik po čem touží. Stále to pro mě bylo víc a víc fascinující.

Připadalo mi jakoby mi každou chvíli měla vybuchnout hlava. Charlie vedle mě měl sluchátka v uších a pořád dokola si něco zpíval. Katrin to samé s rozdílem, že ona něco dělala na mobilu stejně jako Justin a Rob ten prostě usnul asi po pěti minutách jízdy autem.

Bylo to nesnesitelné a vzápětí jsem ucítila jak obsah mého žaludku se chce vrátit zpět. „Rose, zastav!“ zakřičela jsem a snažila se to nevyklopit na všechny ostatní.

„Co?“ na malou chvíli se otočila ještě předtím než začala brzdit.

Ještě, když auto trochu jelo jsem z něj vyskočila a celou snídani vyzvracela do nějakého příkopu. Rukami jsem se opřela o stehna a zhluboka dýchala.

„Ariel, jsi v pořádku?“ cítila jsem jak mi někdo položil ruku na záda, ale na to jsem moc nereagovala.

Přikývla jsem a stále se snažila popadnout dech. Bylo mi neskutečně zle, ale můj žaludek se už pomalu uklidňoval. „Tady máš ubrousky,“ podala mi do ruky balíček vlhčených ubrousků, které jsem samozřejmě ihned přijmula.

Vytáhla jsem z něj dva a podala to do ruky zpět Rose. Utřela jsem si s nimi pusu a odhodila je zpět do příkopu. „Můžeme jet dál,“ zahlásila jsem, když jsem se napřímila.

„Jsi si jistá?“ starostlivě se na mě podívala.

Přikývla jsem a nastoupila zpět do auta. Nemohla jsem si nevšimnout ustaraných pohledů Justina i Kat. Radši jsem hlavu otočila zpět směrem ven a pozorovala okolní svět, když se auto rozjelo.