Wings

6.část

„Ariel, pojď už domů je večeře!“ hlas Rose se rozezněl po celé zahradě. Zaklapla jsem knihu, ale až potom jsme si uvědomila, že si nepamatuji, kde jsem skončila. V duchu jsem se plácla do čela a následně vstala ze studené půdy.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Pomalu už se stmívalo, ale nejvíc, co mě uchvátilo bylo to, že šel krásně vidět západ Slunce. Mohla by jsem tu stát a jen zírat dokud nezapadne, ale musela jsem jít domů.

Tak krásně to zní, i když jen v mé hlavě.

Pomalým krokem jsem se vydala na terasu a z terasy do kuchyně. U stolu seděli všichni kromě Roderiga a Rose, která stepovala v kuchyni. Se sklopenou hlavou jsem prošla kolem nich do obýváku, kde jsem odložila knihu zpět do knihovny a nakonec se vrátila do jídelny.

Všimla jsem si tří volných židlí. Roderig, Rose a já. Zasedla jsem vedle Katrin, která se na mě jedním okem dívala a přitom se usmívala. Nemohla jsem si nevšimnout Justinův úškleb a to jak mě pozoruje při každém mém pohybu.

Dívala jsem se do dřeva stolu dokud jsem vedle sebe nezaznamenala pohyb. Rose mi talíř s jídlem položila na stůl. Zkoumavě jsem se na jídla dívala a nakonec usoudila, že to nesním, protože to byla poměrně velká porce kuřete a brambor.

Rose též zasedla je stolu. Myslela jsem si, že se nejdřív pomodlíme, ale všichni se hned pustili do jídla. Zaraženě jsem se na ně dívala, protože to bylo pro mě zvykem poděkovat Bohu, ale nakonec jsem se odhodlala se dát do toho jídla.

Netrvalo dlouho a začalo se horlivě konverzovat.

„Kam by jste chtěli o víkendu na výlet?“ řekla Rose, když si na vidličku napíchla další bramboru. Vypadala přitom komicky, když s tím máchala všude kolem. Jen jsem čekala na moment, kdy jí vyletí někomu přímo do obličeje.

Uchechtla jsem se nad tou představou čímž jsem však strhla na sebe veškerou pozornost, ale když jsem mlčela pokračovali dál v konverzaci.

„Na ten ranč za městem. Strašně dlouho tam už chci jít,“ vyhrkla ihned Katrin vedle mě a podle jejího zoufalého hlasu tam nejspíš doopravdy chtěla.

„Ano, kvůli tomu tvýmu Johnovi,“ řekl Justin pobaveně.

„Odkud o něm víš?“ vyjekla Katrin a zaraženě se na něj podívala. Bylo doopravdy vtipné je sledovat a představa, že takhle budu prožívat každý den je doopravdy skvělá.

„Musíš si líp schovávat deníček,“ ušklíbl se.

„Ty hajzle!“ vykřikla Katrin naštvaně při čemž bouchla pěstí do stolu nad čímž se Justin zasmál. Škubly mi koutky, ale držela jsem to na uzdě.

„Katrin!“ pro změnu vykřikla Rose, ale tentokrát výhružně. „Jsou tady Rob a Charlie!“

„Rose, umíme už i horší věci jako například pí-“

„Opovaž se to říct,“ Rose Charlieho schladila pohledem. Jen sklopil pohled a začal se opět rýpat v jídle. Zavládlo nepříjemné ticho, které bylo i trochu trapné.

Justin se začal z ničeho nic smát. Všichni jsme se na něj několik sekund nechápavě dívali, ale potom se začala Katrin taky smát. Přidala se Rose, Rob i Charlie, takže byla řada na mě.

Doopravdy to nešlo a začala jsem se taky smát. Byl to příjemný pocit. Hřálo mě o u srdce a cítila jsem se tak volně. Volně jako pták, který se spoléhá jen na svá křídla. Mými křídly byli teď oni. Moje rodina.

Potom, co jsem Katrin pomohla umýt nádobí jsem se odebrala nahoru do pokoje. Lehla jsem si do postele s tím, že půjdu spát, protože zítra jedeme na ten ranč, ale nemohla jsem. Neustále jsem se převalovala, protože mi všechny polohy přišly nepohodlné, ale doopravdy se za tím skrývalo něco jiného.

Nemohla jsem přestat myslet. Myslet na to všechno, co se za několik dní událo. Uvědomíte si, že jste našli to, co jste dlouho hledali, ale proč? Protože jste něco daleko důležitějšího ztratili.

Tohle myšlení mě neskutečně vyčerpávalo. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Zvedla jsem se z postele a potichu přešla celý dům až do kuchyně. Z terasy se ozýval smích i hlasy.

Pomalu jsem otevřela dveře a dva páry očí se přemístily na mou postavu. „Chceš si k nám sednout?“ ozvala se jako první Katrin a hlavou trhla k prázdnému křeslu vedle ní.

Přikývla jsem a posadila se do něj.

„Proč nemůžeš spát ty?“ zeptala se čímž mě vyrušila z pozorování hvězdné oblohy.

„Ani nevím,“ pokrčila jsem rameny a přistihla se přitom jak se usmívám. Bylo to zvláštní. Tak strašně rychle se mi měnily nálady až to nemohlo být možné.

„Takže, aby jsme si objasnily situaci, já nemůžu spát, protože přemýšlím kam před tím tupcem schovám deník a Justin, protože nemůže přestat myslet na kozatou Becky Donnovenovou z prváku,“ zasmála se Katrin.

Uchechtla jsem se nad tím. Chovají se k sobě jako sourozenci, i když v podstatě sourozenci nejsou a možná spolu nemají ani nic společného. Nic je nepojí. Je to zvláštní a přitom krásné.

„To není pravda,“ ohradil se Justin.

„Ale je,“ Katrin ho probodla pohledem.

„Fajn tak na ni myslím, ale to není ten důvod proč nemůžu spát,“ jeho pobavený hlas se změnil na vážný, což mě donutilo zpozornit.

„Takže pan Dokonalý má i problémy?“ provokovala Kat.

„Radši běž spát,“ nasadil opět pobavený hlas.

„Stejně jsem nějaká unavená asi půjdu,“ postavila se u křesla a moje oči se konečně setkaly a těmi Justinovými. Byly tak nádherné. „Užijte si to tady, hrdličky,“ střídavě se na nás podívala a následně prošla dveřmi do domu.

„Měla by jsem taky jít,“ šeptla jsem bez toho, abych z něj spustila zrak. Nevím proč, prostě jsem ho nedokázala odtrhnout, i když jsem věděla, že mě to bude něco stát. Zatím to je jen zrychlený tep a výpad dechu, ale za chvíli se to může změnit v omdlení.

„Zůstaň,“ sladce šeptl bez toho aby se přestal usmívat.

Oficiálně se mi zastavilo srdce.