Wings

21.část

Uběhl týden od její smrti. Pomalu a jistě jsem se schopila. S pomocí všech v rodině včetně Ryana jsem se z těch depresivních dnů dostala. Myslím se, že mi trochu toho přemýšlení prospělo, protože jsem si konečně uvědomila, co doopravdy chci.

Víte je to takovej ten pocit, kdy myslíte jen na jednu osobu a víte, že žádná jiná ve vaší mysli nemá tolik místa jako on. Měl ho tam vždycky, ale až teď jsem si to uvědomila, takže jsem přesně věděla, co musím udělat.

Ano, rozešla jsem se s Ryanem.

Už dál jsem prostě nemohla žít s tím pocitem, že někdo jiný je v mém životě na stejné úrovni jako on. Připadalo mi jakoby jsem ho podváděla i přesto, že jsem se Justina ani nedotkla. Nechci být jedna z těch holek, co kluka podvedou, takže jsem se s ním raději rozešla.

Možná mě budete mít za sraba, ale nedokázala jsem mu to říct do očí. Řekla jsem mu to po telefonu. Snažil se být v klidu i přesto jsem věděla, že zuří, protože jsem mu řekla celou pravdu. Od toho, že od začátku, co jsem tady mezi mnou a Justinem něco bylo až po to, že jsem do něj zamilovaná. Cítila jsem se strašně, ale zároveň konečně volná.

Dalších několik dnů jsem trávila přemýšlením nad tím jestli jsem udělala dobře, ale pokaždé, když se na mě Justin usmál jsem věděla, že ano.

Jenže pak tu bylo to pravidlo.

Přestala jsem na něj úplně hledět a dál pokukovala po Justinovi, házela po něm zamilované pohledy a sem tam s ním flirtovala. Ani jeden z nás nic nezkusil, i když jsme oba věděli jak moc chceme, Chápala jsem proč, sám mi to řekl.

Hned potom, co jsem se rozešla s Ryanem mi Justin pomáhal se dostat s toho stavu, kdy jsem si myslela, že jsem naprostá kráva, že jsem se s ním rozešla po telefonu. Věděl jak to pro mě bylo těžké, takže si radši dal odstup, protože věděl, že by jsem z toho dřív nebo později měla výčitky.

Během dalšího týdne jsme od rodičů Mirandy dostali poznání na pohřeb. Trvali mi snad půlku dne než jsem se rozhodla, že tam půjdu. Nevěděla jsem jak to unesu, ale myslím si, že když vedle mě bude stát Justin, že to zvládnu.

A dnes je ten den.

Právě se navlékám do černých šatů a ve vedlejším pokoji Justin do obleku. Už od rána z toho nemám dobrý pocit, ale prostě jsem tam chtěla jít. Chtěla jsem se rozloučit s dívkou se zlatými vlasy a nebeskými oči. S mým andělem.

Když mi Kat udělala účes - nějaký speciální drdol či co to říkala - vydala jsem se za Justinem k němu do pokoje. Zaklepala jsem na dveře a bez toho, aby mě pozval dál, jsem vešla.

Stál u zrcadla no hned jak si uvědomil mojí přítomnost se ke mně otočil. Zalapala jsem po dechu, když jsem ho uviděla. !Sluší ti to," šeptla jsem a zavřela za sebou dveře.

Celou si mě prohlédl a smutně se usmál. „Tobě taky."

„Přišla jsem za tebou, že už jsem připravená, tak jestli můžeme jít," říkala jsem a přitom si nervózně zakousla do rtu. Nemohla jsem se přestat na něj dívat.

„Můžeme jít jen ještě něco musím udělat."

„Aha, tak dobře, budu tě čekat dole," otočila jsem se, ale ve chvíli, kdy jsem ruku položila na kliku jsem pocítila stisk na zápěstí, který mě donutil sebou trhnout a otočit.

Nestačila jsem nic říct a pocítila jeho rty na těch svých. Oči se mi rozšířily v náhlém šoku, ale do několika sekund se moje tělo uvolnilo a moje rty se začaly hýbat v souladu s těmi jeho. Nechala jsem se tím naprosto unést a na malou chvíli zapomněla na všechno kolem sebe.

Když mi docházel kyslík musela jsem se od něj odtáhnout. Zhluboka jsem se nadechla a poměrně vystrašeně jsem se na něj podívala mezitím, co on se jen ušklíbl.

„Teď už můžeme jít," vydechl, upravil si oblek a prošel dveřmi.

Už od začátku, kdy jsme tam přijeli na mě dopadl ten vzduch plný zoufalství, smutku a úzkosti. Bylo to něco úděsného procházet mezi těmi plačícími lidmi. Cítila jsem se ještě hůř, protože jsem byla mezi posledními, kdo ji viděl živou.

Těžce jsem polkla a chytila Justina za ruku, abych se nesesypala hned teď. Šli jsme na svá místa, kde jsme se usadili. Nohu jsem si dala přes druhou, aby tolik nešlo vidět, že se mi klepou. Horko-těžko jsem v sobě udržovala slzy, které však po chvíli našli cestu ven.

Když si toho všiml Justin moji ruku stiskl víc a palcem mi začal hladit hřbet mé ruky. Podívala jsem se na něj a o se jen povzbudivě usmál.

Celé to proběhlo poměrně rychle. Neobešlo se to bez dojemných slov, slz a ani růží, které se házely na rakev. Justin tam hodil růže za nás oba, protože já jsem nebyla schopna vstát natož o ní něco říct. Nedokázala jsem to, protože jsem neustále musela brečet.

Že chci jít domů jsem si uvědomila ve chvíli, kdy se za mnou zastavila nějaká dáma a ptala se mě jestli jsem ta holka, co jí uviděla a bavila se s ní před její smrtí. To byla poslední kapka a já prostě chtěla jet domů.

Justin souhlasil, takže jsme po několika minutách zase byli doma. I přesto, že tu všichni, vládlo tu naprosté ticho. Chvíli mi připadalo, že já můžu za to, že všichni mají takovou depresivní náladu.

Pomalým krokem jsem se dovlekla do svého pokoje, kde jsem ze sebe ihned svlékla šaty a jen ve spodním prádle zalehla do postele. Tiskla jsem k sobě přikrývku a polštář smáčela slzami.

Můj proud myšlenek o Mirandě přerušilo klepání na dveře. Ten někdo nečekal na svolení a vstoupil do mého pokoje. Podívala jsem se na Justina, které se na mě ustaraně díval, když za sebou zavíral dveře a následně se vydal mým směrem.

„Můžu si k tobě lehnout?" zašeptal.

Beze slova jsem odkryla přikrývku a on si ke mně lehl. Jeho ruka se obmotala kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž. Hlavu jsem mu položila na hruď a zavřela oči. Byla jsem neuvěřitelně z toho všeho vyčerpaná a jediné, co jsem si přála bylo ať už tohle vše je za mnou.

Hladil mě po zádech, což mě uspávalo, ale neusnula jsem. Nedokázala jsem to.

„Ariel, vím, že si neměla nehezčí minulost a teď tohle s Mirandou a Ryanem, všechno mi je tak strašně líto. Chci, abys věděla, že kdybych mohl, udělal by jsem cokoliv, abys tohle nemusela prožívat," políbil mě do vlasů. „je mi strašně, protože jsem ti zničil vztah s Ryanem."

Zdvihla jsem hlavu tak, abych mu viděla do tváře. „Nic si nezničil, je to moje chyba, protože jsem si to uvědomila až moc pozdě," zašeptala jsem.

Povzdechl si. Věděla jsem, že si to pořád dává za vinu, ale taky jsem věděla, že ho o opaku nepřesvědčím, takže jsem to prostě nechala tak.

„Justine?" zamrmlala jsem.

„Hm?"

„Co mělo znamenat to ještě předtím než jsme odešli?"

„Chtěl jsem to udělat už hodně dlouho jen jsem na to neměl odvahu."

„A proč zrovna dneska?" nechápavě jsem se na něj podívala. Pokrčil rameny na znak toho, že neví. Všechno je tak strašně složitý. Chci aby to už bylo za mnou," hlesla jsem.

„To já taky," pohladil mě po vlasech a políbil na čelo. Všechny tyhle upokojující gesta mi přišlo strašně roztomilé, takže jsem se neubránila lehkému úsměvu.