Wings

5.část

Vstala jsem brzo. Stejně jako v dětském domově jsem zde neměla hodiny, takže jsem to poznala podle toho, že za okny byla ještě tma.

Nevím, co mě probudilo. Možná to byl sen, který si však nepamatuji nebo fakt, že jsem v naprosto cizím domě s cizími lidmi a nevím, co od toho mám čekat. Cítila jsem se divně. Nesvá a hlavně nervózní. Bála jsem si a ani nevím čeho.

Pořád jsem se cítila vina za to, co jsem udělala za scénku včera, takže jsem se rozhodla jim to nějak vynahradit. Vstala jsem z postele a přešla ke dveřím. Otevřela jsme je a vystrčila ven pouze hlavu. Rozhlédla jsem se, a když jsem usoudila, že je vzduch čistý přešla jsem po chodbě až ke schodům, které jsem následně sešla.

Modlila jsem se, abych nenarazila na chlupatou kouli. Asi si nikdy nezvyknu mu říkat Bubo. Opět jsem se rozhlédla, ale všude bylo ticho. Vydala jsem se doleva, kde by podle mých orientačních schopností měla být kuchyň.

Bingo!

Rozsvítila jsem si a přemístila se k lednici. Otevřela jsem ji a začala vyhlížet něco, co by se dalo udělat k snídani. Nakonec jsem vzala vejce a slaninu. Položila jsem to na linku vedle lednice a lednici zavřela.

Když jsem se přemístila je sporáku zůstala jsem mírně zaskočená. Byl dotykový. Jelikož jsem tři roky v podstatě byla mimo civilizaci, modlila jsem se za to, aby to bylo lehké ovládat. Po několika minutách jsem na to konečně přišla, takže jsem se dala do práce s vejcemi a slaninou.

Venku pomalu začalo svítat a já pokládala volská oka na talíř i s hezky křupavou slaninou. Ze všech jsem udělala smajlíky a postupně je poodnášela do jídelny na stůl. Byla jsem se svojí prací spokojená, takže jsem si v duchu dala pašáka a usmála se.

„Co tu děláš?“ trhla jsem sebou, když jsem uslyšela dívčí hlas, který však nepatřil Rose.

Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a zastavila se až na blondýně, co stála mezi dveřmi a měla na sobě oblečený dres roztleskváčky. Cítila jsem jak se mi dech zadrhával a moje srdce bilo o něco rychleji. Netušila jsem co říct.

„No.. já.. udělala jsem snídani,“ zakoktávala jsem se. Ta nervozita byla doopravdy šílená.

„Jsem Katrin,“ přistoupila ke mě a usmála se.

„Já Ariel,“ snažila jsem se. Doopravdy jsem se snažila nebýt nervózní, ale zkrátka to nešlo.

„Jako ta mořská víla?“ zasedla ke stolu a zkoumala jídlo. Podívala se na mě a já jen přikývla přitom se mi trošku škubly koutky. „Nemusela jsi dělat snídani, ale musím uznat, že to vypadá o dost líp než, co dělá Rose,“ uchechtla se a následně se pustila do jídla.

„Tak já.. radši půjdu,“ zamumlala jsem.

„Ty nebudeš jíst?“ zdvihla pohled při čemž dožvýkávala první sousto.

„Já nemám hlad,“ zavrtěla jsem hlavou. Jen chápavě přikývla a já se opět vydala nahoru do svého pokoje, kde jsem už o několik vteřin později stála.

Rozhodla jsem se jít do koupelny. Z kufru jsem si vyndala čisté spodní prádlo, tepláky, dlouhé tričko, zubní kartáček, pastu, hřeben a byla jsem připravena jít.

Otevřenými dveřmi jsem prošla do dalších otevřených dveří, které jsem však pečlivě zamkla. Oblečení jsem si položila na malou bílou skříňku a pomalu se vyvlékla ze všeho. Nakonec jsem si stoupla na studené kachličky ve sprše a pustila na sebe proud teplé vody.

Nevím jak dlouho jsem tam stála, ale bylo to nesmírně uklidňující. Zrovna když jsem ze sebe smývala sprchový gel i šampón jsem zaslechla jak někdo klepe na dveře.

„I ostatní lidi potřebují jít do koupelny, nemůžeš tam být věčnost,“ ozval se neznámý chlapecké hlas, který mě donutil opět panikařit.

Vypnula jsem sprchu a vylezla z ní. Obmotala jsem si kolem své hrudi ručník a pohled nechala na dveřích. „Doopravdy potřebuju jít do koupelny, takže by jsi byla hodná kdybys si trochu pospíšila nebo mi prostě otevřela. I dva můžeme být v koupelně,“ cítila jsem jeho podrážděný hlas, který mě donutil k nepromyšleným činům.

Nechtěla jsem, aby na mě byl naštvaný, takže jsem bezmyšlenkovitě odemkla a odstoupila od dveří. Můj pohled padl na jeho tvář. Byl to ten kluk do kterého jsem včera narazila. Celou si mě prohlédl a potom si odfrkl. „Jsi Ariel, že jo?“ tázavě se na mě podíval a zavřel za sebou dveře. Hlasitě jsem polkla a odstoupila o krok dál.

Přikývla jsem.

„Jsem Justin, klidně si tady buď já si budu dělat svoje,“ usmál se na mě a já přikývla.

„J-já jsem stejně na odchodu,“ zašeptala jsem přesně v momentu, kdy si svlékl tričko. Ihned jsem odvrátila zrak a přitom začala panikařit. Rychle jsem si posbírala všechny své věci a vytratila se s nimi do svého pokoje.

Zavřela jsem za sebou dveře a oddechla si. Myslím, že jsem mu nechala otevřené dveře.

Zbytek dne jsem strávila v pokoji. Byla zamnou Rose poděkovat mi za snídani a tak podobně. Všechno jsem odmítla a zrátka jí řekla, že chci být sama. Vyhovovalo mi to, protože jsem se mohla celý den válet v té dokonalé, měkké posteli a odpočívat. Splněný sen.

Jak jsem se dozvěděla Katrin je roztleskávačka a brzo ráno před školou mají tréninky, takže proto mě ráno našla v kuchyni jako první. Rob a Charlie šli do školy stejně jako Justin s rozdílem, že Justin se bude vracet později, protože má basketbalový trénink.

Ano, to všechno mi Rose říkala.

Roderig odjel na dva dny na služební cestu a Rose byla v ateliéru kvůli nějaké zakázce. Vysvětlila mi, kde je ateliér a myslím si, že jsem to pochopila a trefím tam.

Mohlo být kolem půl páté, když jsem se doopravdy začala nudit. Nějaká ta nervozita ze mě opadla, takže jsem se cítila daleko uvolněněji. Postavila jsem se z postele a přešla k oknu. Byl tu krásný výhled na tu obrovskou zahradu.

Usmála jsem se a následně se podle svých orientačních schopností dostala do ateliéru. Všude byly nějaké sochy, barvy, papíry, nákresy, kresby, malby, zkrátka všechno co zahrnuje umění včetně Rose, která usilovně něco čmárala na papír tudíž si nevšimla, že jsem tu taky.

„Rose,“ špitla jsme a ona ihned zdvihla hlavu.

„Potřebuješ něco?“ pramen vlasů si zahrnula za ucho a mile se na mě usmála.

„Já jen.. mohla by jsem si půjčit nějakou knížku a pak jít na zahradu?“  úsměv jsem jí vrátila.

„Ariel na tohle se nemusíš vůbec ptát, to je jasné, že můžeš. Knihovna je v obýváku, takže  si tam něco vyber,“ pokrčila rameny a začala tužkou poklepávat do stolu.

Oh ne, jenom ne klepání.

„Děkuju,“ vydechla jsem a co nejrychleji se dostala z ateliéru do bezpečí, kde nikdo ničím neklepe. V obýváku jsem stále chodila sem a tam kolem knihovny. Nemohla jsem si vybrat. Měli tu tolik zajímavých knih, ale nakonec jsem si vybrala jak vidno nějaký fantasy příběh.

Chvíli jsem přemýšlela jak se dostanu na zahradu než jsem si uvědomila, že vedle lednice v kuchyni byly další dveře, které určitě vedly na zahradu. Přesunula jsem se do kuchyně a s očekáváním dveře otevřela.

No co nikdy nemůžete vědět, kdy se dostanete do nějakého kouzelného světa.

Ku mému neštěstí tam doopravdy byla pouze zahrada. Zrakem jsem zaregistrovala chlupatou kouli, které však odfukovala na terase. Taky jsem si všimla několika židlí, co tu byly na terase. Bylo to tu takové pohodové, uklidňující.

Ihned jsem si vybrala místo.

Velký strom na konci zahrady. Po několika vteřinách jsem už pod ním seděla a četla první stránku knihy.