Pan Doktor

On!

Ráno jsem slyšela zvuky z chodby. Otevřela jsem oči a všimla jsem si Seana jak pobíhá po chodbě tam a zpátky a má hokejku v ruce. „Co to?..." pomalu jsem vstala a postavila se do dveří. Oni tu hrajou hokej? Dívám se překvapeně. „Ahoj!" pozdravil Sean a dál se soustředil na hru. „A-hoj. Můžu se zeptat...?" ukázala na děti co s ním hráli. „Ooo....Ehm...To jsou děti z onkologického oddělení." seznámil je. „Aha....A tohle?" ukázala na hokejku co držel v ruce. „Ehm....hokejka..." zasmál se. „Aha." nějak mi došly slova. Odešla jsem zpátky do pokoje. Sedla jsem si na lůžko. Už abych byla pryč, tohle prostředí mě úplně ničí. Ve dveřích stál Sean. „Tak jak ti je?" zeptal se mě. To je už jako normální zvyk se mě na tohle ptát. „Jde to." sedla jsem si do tureckého sedu. „A cítíš se líp než včera?" opřel se o lůžko a stál naproti mě. „Jde to." opakovala jsem. „Na doktora seš moc zvědavý." řekla Bára. „Kdy mohu jít domů?" chystala se už z postele odcházet. „Na holku seš nějaká moc zvědavá ne?" setřel ji Sean. „Ou...." sedla jsem si zpátky na místo. Sean se jenom smál. „No, haha." dělala jsem uraženou. „Ale no táák! Přece se neurazíš." přešel postel a obejmul jí. Poprvé co jsem se necítila strnule. Obejmula sem ho taky samozřejmě. Cítila jsem se konečně bezpečně. „Tak já tě nechám ještě noc tady." řekl pomalu, protože očekává reakci, kdy ona nebude chtít. „Co!? A proč? Proč už nemůžu domů? Mi už je fajn!" dívala jsem se na něho hodně prosebně. „To nejde. Poznám kdy ti je dobře. promiň." nahodil smutný výraz. „Prosííím.....Nechci tu být sama." chytla jsem ho kolem hrudi. „Prosím!?" podívala jsem se mu do očí. Sean mlčel. Odvrátil zrak. „Promiň, nemůžu, nechci aby se ti něco stalo." posadil ji zpátky na postel. „Dyť se mi nic nestane. Budu jenom ležet v posteli. Prosím?" Sean se jen díval. „Nemůžeš nikam jít, nejsem tvůj lékař." snažil se jí to rozmluvit. Bára sklopila hlavu a opřela se o postel. „Co jsem komu udělala? Jako kdyby to už nestačilo." podívala se na Seana. Postavila se a odešla vedle k dětem na onkologii. Sean tam jen tupě stál a zíral do dveří, ze kterých Bára odešla. „Ach jo, to musí jít!" odešel do lékařské místnosti, najít lékaře od Báry.

„Kámo, tohle jsem si ale neřekli." snažil se rozmluvit kamaráda, aby pustil Báru domů. „Její otec tu je a přeje si, aby byla v nemocnici do té doby, dokud se nedá celá dokupy." Mark seděl na otočné židli a Sean naproti němu. „Ani nevíš kdo ten její otec je....On ji zn..." podíval se na Marka. „Prostě ji využívá jak hadrovou panenku. „A byla už na vyšetření?" opřel si ruce na stůl. „Snažím se jí k tomu přemluvit, ale znáš to, když je člověk psychicky narušený. Bude to chvíli trvat. Já jsem rád i za to, že mi to vůbec řekla." usmál se. Mark se podíval do počítače. „Ať tu do večera není, otec si ji zítra chce vyzvednout.....ale..... musíš si ji pohlídat, kdyby něco." usmál se na Seana. „Díky!!!" objal Marka a šel vyřídit propustku.

Když jsem už měl v ruce revers, tak jsem si myslel, že se mi do cesty už nemůže nic připlést. Omyl. Naproti mě šel otec od Báry. Nečekaně se šel podívat zřejmě jak se má jeho dcera. Rychle jsem chtěl kolem něho jenom projít. Ale on si mě zastavil a hned mi dal jednu nakládačku. Já jsem nic nezmohl protože to byla rychlá reakce. Tak jsem padnul na zem. On si mě zvednul a dodal. „Kurva, zkus sáhnout na mojí dceru!" z pokoje to slyšela i Bára, vyletěla ven. Já jsem vzal jeho ruku a zkřížil mu ji na hruď. „Ty mi tady nerozkazuj! Myslím, že ty jsi ten kdo tu jede po svý dceři....Nebo ne?" a shodil ho na zem. Sean si utřel rukávem krev z nosu. „Ochranku prosím." ochranka přišla a odvedla jejího otce pryč z nemocnice. „Já se omlouvám za svého otce!" přiběhla Bára k Seanovi. „To je v pořádku. Za nic nemůžeš." pořád jsem se snažil zastavit krvácení, ale marně. „Hodně ti to teče." dodala nakonec Bára. „Já to vím. Na." podal ji revers k propuštění domů. „Děkuji, nechceš s tím jít na ošetřovnu?" dívala jsem se na Seana a spoustu krve co mu teklo. „Jo zajdu, ty jdeš se mnou. Počkám tu na tebe." a sednul si na židli a snažil se tu krev neustále zastavovat.