Pan Doktor

XXIX

Sedím na gauči v pracovně u Seana a čekám až mi píchne jehlu.
„Kolikrát ještě?"

„No, ještě dvě infúze a pak bych ti chtěl dát na chvíli pokoj, respektive do porodu, pokud to bude možné."

„Dobře." sednu si pohodlněji.

„To bude chvilka už." zalepí mi kousek jehly na předloktí a sedne si do křesla.

„Na to, že jsme se urychleně museli vrátit zpátky domů, kvůli Sofii, tak navrhuju, po tvém dokapání se vrátit zpátky."

„Ano?" projevím zájem.

„Evidentně ti tam bylo líp než tady., myslím, že nám to všem prospěje."

„To by bylo moc fajn." usměju se.

„Mám nápad, ale ten ti řeknu až potom." zazubí se.

„Tak jo." vezmu si knížku do ruky a listuju v ní.

Otevřou se dveře. Sofie.

„Copak je?" vstanu v rychlosti. Sean vstane a donutí mě zpátky sednout a jde sám naproti Sofii.

„Nemůžu spát."

„Pojď ke mně." Sofie běží a sedne si vedle mě. Sean zavře dveře.

„Máš noční můry? Nebo proč nemůžeš usnout?" ptá se Sean, mezitím si přisune židli k nám. Pohladí mě po noze. Ví, že se tak cítím líp.

„Bojím se občas být sama." přisune se víc ke mě. „Nic zajímavého." zasměje se. Divně se směje.

„Ty máš takový strach?"

„Asi jo."

„Asi?"

„Nevím."

„Dobře, už se nebudu ptát. Zůstaň tu s námi jestli chceš." pohladí jí po vlasech.

Škubnu sebou rychle. Sean se lekne a zírá na mě.

„Omlouvám se, jehla mi víc zajela do kůže při pohnutí.” obavy jsou na mě vidět.

Zalepí mi hadičku náplasti. „Už lepší?”

„Ano.”

Přijde mi sms. Mrknu na něj. Zírám bez hnutí.

„Zlato?”

„Hm?”

„Děje se něco?”

„Asi ne. Nevím.” podívám se na něj s ustaraným výrazem. Ukážu mu sms.

„To je blbost, říkala jsi, že..”

„Říkala, ano. Já vím. Ale jestli to ona přežila. A leží teď v nemocnici.” Mám sto chutí si vytáhnout tu jehlu a jet za mámou. Pohnu sebou.

„Seď! Zjistím to.”

„Dobře.” hlas se mi zachvěje. Sofie jen sedí a mlčky nás sleduje.

                                 ~

Jsou dvě hodiny ráno a všichni sedíme v nemocnici. Teda já se Sofii. Sean je u mojí mámy.

Otevřely se dveře. Zvednu hlavu. Sean tam stojí. Nadechne se a jde za mnou. Už očekávám to nejhorší. Už jen proto, jak vypadá.

„No.”

„No?” hlesnu.

„Má minimální šanci na probuzení vůbec.”

„Ach jo.” špetka naděje právě ve mě vyhasla. Sednu si na židli zpátky a hlavu si dám do rukou.