Pan Doktor

XXIV

Ráno mě probudí šimrání. Otevřu oči. Přede mnou sedí Sean a za ním stojí Lea.

„Co se děje?"

„Nic se neděje, klidně lež."

„Proč?" kouknu na svoji ruku, odebírali mi krev.

„Pak ti to řeknu zlatíčko." ozve se Lea.

Jenom kývnu, jsem rozespalá. Otočím hlavu a znovu zavřu oči. Sean mě pohladí po vlasech. Druhou rukou se chytnu jeho mikiny.

Leknutím uhnu. Jehla mi zůstane v žíle a začne mi téct krev. Chci se zvednout. Panikařím.

„Klid, zůstaň ležet." drží mě za volnou ruku a stahuje mi tu od krve. Lea ke mě přijde a utěšuje mě.

„Seane, prosím!" začnu už i kopat nohama.

„Co je?" povolí a krev začne znovu téct. Musím si rychle sednout, nadechnout se. Sean mi znovu stiskne v místě krvácení a pomalu mě opírá o polštář.

Lea mi otevřela okno, dech se zlepšil.

„Promiň, já jsem se jen lekla. Jsem nemehlo." sklopím oči ke svým rukám.

„Zlato, nemůžeš za to. Co se ti stalo?"

„Něco jsem si vybavila a jen jsem se toho lekla."

„A co?"

„Uhm, ve spánku mi odebírali krev, jen jsem se toho vyděsila, promiň."

„Ve spánku? Promiň mi to."

„V pohodě."

„Ještě chvíli lež, ať se tělo vzpamatuje."

„Dobře."

Líbne mi na čelo.

„Prosím tě, zavoláš Markovi, že mám krev?"

„Už jdu na to." Lea odejde vedle a slyším jak telefonuje.

„Na co?" Sean koukne na mě.

„Jen chci nějaké informace."

„Seane, nemusíš mi říkat na co máte mojí krev, ale můžeš mi říct, proč uhýbáš?"

„Jsi chytrá. Chceme najít tvoje dítě."

Došla mi řeč. Musím si sednout. „Ehm."

„Seane, já ale nevím, jestli to spíš není špatný nápad."

„Možná ano, ale chci to pro tebe udělat."

„Seane, já nevím."

„Báro, je to tvoje dítě. My čekáme další. Seš si jistá, že by to nezlepšilo tvoji psychiku?" obejme mě.

„Já už ani nevím."

„Jsem si jistý, že ano." kreslil mi prstem po zádech. Dělalo to šíleně dobře. Povolila jsem mu v náručí.

„Já se bojím, že mě nějak nepřijme nebo něco se stane."

„Co kdybys mi zkusila věřit."

„Já ti věřím."

„Dobře, pak ho najdeme."

Protočím očima.

„Nebuď jako puberťačka."

„Nejsem."

Zazvoní telefon.

Zamrkám očima. „Volá ti ten blbeček."

„Není to blbeček."

„Je, pořád mě otravuje."