Pan Doktor

XVIII

„Jak je?"

„Upřímně? Úžasně!" 

Sedím na Seanovi nahá a opět mu svážu v rychlosti ruce.

„Ale no tak, to nemuselo být," směje se. 

„Za včerejšek? Muselo." políbila jsem ho.

Hladím ho po krku, přes břicho, až na nohy. Vrtí se jak kočka a já se směju.

Políbím ho na krku a pustím jeho ruce z pásku. 

Nestačím se ani nadechnout a už ležím na břichu v pasti jeho. 

„Už dvě hodiny, nejsi unavená? Nebo vyčerpaná?" políbí mě na kloubech prstů.

„Ne," snažím se dostat z jeho rukou.

„Vážně bys měla začít něco jíst, jinak to nedáš." 

„Nojo, někdy jo."

„Vážně?" sevřel mě ve stehnech a já jsem se propla. Zesiloval a mě všechno bolelo, ale příjemně, aspoň prozatím. 

„Dobrý?" odkryl mi mokré vlasy z obličeje. Zmohla jsem se jen na kývnutí.

Otočil mě na záda a opět mě znovu dostal do úžasnosti. Už jsem byla vyčerpaná.

„Začni jíst a uvidíš že to bude ještě jiné." políbil mě dlouze a přikryl nás dekou. Přivinul mě k sobě a já jsem začala pociťovat návaly bolesti. Do rána to ještě dám,  usla jsem.

„Patříš ke mě! Táhnul mě na dlouhém provazu. Byla jsem v neznámu, slyším ironický smích.

V rychlosti jsem se vzbudila, jsem všude spocená, vymotám se ze Seanova náruče a odcházím do koupelny. Bolest byla krutá, ale nejspíš stála za to a mám hlad. Já mám hlad! Sakra! Odejdu z pokoje potichu do kuchyně. Našla jsem zmrzlinu, beru cokoliv. Sedla jsem si na linku kuchyňskou a otevřela víko zmrzliny. 

„Dáš mi taky?" ozval se Sean od prahu dveří do kuchyně.

„Tak pojď." usměju se na něho. 

Sean si stoupl mezi mé stehna, vzal si zmrzlinu a políbil mě. 

Já se směju. Sean se přidá taky. „Zajímavé, jak dostaneš hlad."

„Tos mi udělal ty." směju se dál. Sean mě opět políbil. 

„Já vím a asi jsem udělal dobře, když potom jíš. Vzal si další lžičku. 

Obejmu ho, „jdeš někam ráno?" prsty mu propletu do jeho vlasů.

„No, jdu, musím, chceš jít se mnou?" 

„Jestli můžu?" pořád se ho držím.

„Jasně že můžeš, proč bys nemohla?"

„Jeden důvod tu je, Adéla." 

„Adéla je mi ukradená, zítra dělá zkoušky a já jedu jen jako její učitel, toť vše."

Políbí mě na krk. „Nemusíš si dělat starosti a můžeš jet se mnou." 

„Dobře," položím zmrzlinu na pult a oběma rukama se chytnu Seana až na záda. 

Ráno mi hlava tříská na všechny směry. „Blbý budík!" nadávám a Sean se hned z postele směje.

„Kolik je?" překryju přes sebe deku.

„Pět, patnáct." 

„Tak brzo!" opět smích.