Pan Doktor

Barbína

„To je ále fešák." nějaká barbína v šatech a na vysokých podpatcích stála u vchodu a čekala na pana doktora. Já jsem stála opodál a sledovala co dělá. Musela jsem se smát nad její reakci když vešel Sean do dveří a zdravil tu "barbínu". „No, mami myslím, že už tě nepotřebuju." chtěla už radši poslat rodiče za dveře, ale nemohla. Sean se podíval na mě a zakroutil očima. Musela jsem se smát. Beztak ho bude chtít klovnout. To znám, až moc dobře. Měla jsem založené ruce na prsou a sledovala každou její reakci. „Tak, já jsem Adéla a přišla jsem na praxi sem, prý mě máte zaučovat. Bára se musela smát. „Jak se naučit líbat co?" řekla potichu. Jinak to nevypadalo. Sean ji zavedl do pracovny a šel říct matce že má tady tu praktikantku. „Pojď, ty jdeš se mnou." ukázal na Báru. „Já?" podívala se překvapeně. „Jo, ty!" zasmál se a potáhnul jí za mikinu. Vešli jsme do pracovny. Adéla stála u fotek od Seana a něco si říkala pro sebe. „Tak jsme tady. posaď se." řekl Sean a mě posadil hned vedle sebe. „Ehm...no, to je vaše asistentka?" zeptala se Adéla chladně a bez zájmu. Beztak mě tam nechtěla vidět vůbec. Ani ruku. Musela jsem se zasmát. Sean se na mě zhrozeně podíval. „Jo, je to moje....ASISTENTKA!" já jsem na Seana vyvalila oči. „Ách tak...proto se kolem vás tak pořád lepí." zasmála se jako kdybych byla nějaká čubka u tyče. No co si myslí, ji to hezky zavařím. „Kafe?" zeptala jsem se slušně té barbíny. „Ano, prosím." rychle jsem se zvedla, aniž by něco Sean řekl a odešla jsem vedle. Ha, já ti dám takové kafe. Musela jsem se smát co to tady přišlo za nestvůru, která prý dělá psychologii. Beztak provádí transplantaci mozku u chlapů. Vešla jsem do kuchyně a hledala jsem kafe....Nasypala jsem ji tam víc než normálně, zalila jí to horkou vodou a "trochu" cukru. Vešla jsem zpět do pracovny a položila ji kafe na stolek. Usmívala jsem se na ní. Sedla jsem si opět vedle Seana. „Takže, prostuduješ si tyto materiály a příští týden z toho budeš zkoušená, ano?" Adéla se podívala kolik je tam těch papíru. „No, tohle se naučím určitě." usmála se na Seana. Aby ji vypadly všechny zuby, měla je velké jako zajíc. Musela jsem se zase smát. Sean a Adéla se na mě podívaly a já jsem zmlkla a dělala tu "asistentku". Adéla se napila kafe a hned se zašklebila. „Pane jo, to je sladké." moje mysl se smála jak blbá. „Příště bez cukru prosím!" zděsila se na Báru. No jasně....Tobě budu tak podávat kafe pořád pod nos. Sean se na mě podíval a já jsem se jen na něho usmála. „Takže, to je pro dnešek všechno, můžeš jít." Adéla mě probodávala očima. Bych byla už na jejím místě mrtvá. „No, čekala jsem víc, no....Co se dá dělat. Tak zítra." Bára se zase smála. Čekala víc....Co....Že jí bude sahat na kozy? Při téhle myšlence jsem umírala. Zvedla se vzala si na sebe bundu, tašku a odešla. „Tohle je studentka medicíny?" napřáhla jsem nohy na křeslo. Sean se na mě podíval. „Najednou nějaká jiná povaha, hm? Nevím jestli je tohle nějaká studentka, ale cítím že z toho bude problém u ní." Bára se zasmála. „Barbína na podpatkách." Sean se radši soustředil na papíry před sebou. „Mě taky naučíš psychologii?" zeptala se Bára jen ze zvědavostí. „Klidně." řekl Sean. Bára na něho zírala. „Ty budeš učit cizí holku jako jsem já jo?" dodala ironicky a dělala ze sebe Adélu na podpatkách. Sean se musel smát. „Jo." Bára sebou plácla o gauč. „Ne, díky. S tou barbínou ne." dala si polštář na hlavu. Sean přišel až k ní, sundal ji polštář z obličeje. „Ona tu nebude dlouho, takže se nemusíš bát." Bára se dobře zasmála. „No, já se nebojím, to by ses spíš měl ty se bát." Sean pozvednul obočí. „Proč já?" Bára se zase smála. Sean se opřel oběma ruky o gauč, tak byli obličejem naproti sobě. „No... Protože jde vidět jak tě Adélka balila." musela jsem se znovu smát. „To nehrozí." kýval hlavou na nesouhlas. „Proč ne?" nespouštěla z něho oči. „Protože ty to nedopustíš." mrknul na ní a šel si zpátky sednout. „Já?....já, že to nedopustím?? Jak to ty můžeš zrovna vědět?" zvedla jsem z gauče a přišla až k Seanovi, opřela si ruce o stůl. „protože to kafe nebyla náhoda." já jsem mlčela. Měl pravdu. Trochu jsem překvapeně couvla od stolu. „Ty mě znáš nějak dobře." založila jsem si ruce v prsou a usmála jsem se na něj. Sean se zasmál a opřel se o židli. „Ne zlato, mám oči." Bára byla překvapená. „Já jsem nevěděla, že nějaké oči máš. Já myslela, že to jsou diamanty." Sean se zase musel smát. „Ty nepřestaneš překvapovat co?" vzdychnul. „Já? Odkdy já překvapuju? A čím?" kývala hlavou. „No tímhle! Jsi jiná. Máš jinou povahu. Ty poslyš, nechceš jít se mnou na jeden večírek, potřeboval bych doprovod." zakroutil očima. Báru to zaskočilo, sám věděl, že ona nemá ráda velkou společnost. „Já?" ukázala na sebe. „Ano, ty. Prosím." podíval se na ní jak pejsek a prosil. Bára se na něho dívala. „Ale....No.....Ach jo....Tak dobře.” byla trošku rozklepaná. „Děkuji.” usmál se na Báru. Sedla jsem si zpátky na gauč a přemýšlela. Sean věděl, že t nebude chtít, ale nějak ji musí naučit být ve větší společnosti. Měla by si změnit život od základu. A já možná vím jak.

Zase večer, moje nejhorší noční můra, zůstat sama. Ach jo. Že bych šla navštívit Seana? Asi bude spát, chjo. Sedím na posteli a uvažuju co budu dělat o půl desáté večer, taky dobrý program. No, asi půjdu navštívit Seana, snad nebude spát. Vyšla jsem na chodbu a viděla jsem, že měl dveře pootevřené. Koukla jsem do dveří, nebyl tam. V koupelně bylo světlo. Možná byl tam, i tak jsem vlezla. Připadala jsem si jako kdybych vlezla na bojiště, které je zakázané. Potichu jsem našlapovala. Pokoj měl hezky ozdobený. Modrá barva na stěně byla jako z pohádky, všude po stranách byli svítící tečky, značily to hvězdy a na levé straně byl namalovaný malý kluk s maminkou jak se spolu drží za ruce. Měl úžasný pokoj. Musela jsem se trošku zamyslet jaký jsem měla život já. Nic hezkého, ale drsnou válku s otcem. Sean se mě dotknul ramene a já jsem sebou cukla. „Ou...jej, promiň.” omlouval se. „Copak jsi chtěla?” Bára couvala ke dveřím, chtěla odejít. „Ale....nic.” usmála se na Seana. „Počkej....Co je? Děje se něco?” přišel až ke mě a držel dveře, abych je nemohla otevřít. „Nic..... Není.” musela jsem se smát. „Tak co je?” pousmál se. „Bára se mu podívala do očí. „Nic.” zasmála se. Sean ji otevřel dveře, protože se toho už dožadovala. Musel se smát. Zavřel za sebou. Bára rychle zavřela za sebou svoje dveře a sesunula se na zem. To je v pytli....To je prostě v pytli. Nadávala si pro sebe. Honilo se mi milion myšlenek.