Pan Doktor

XVI

„Sakra, sakra, sakra!" nadával Sean

„To je zlý!" 

Položil telefon na stolek a chodil po kuchyni. Slyšela jsem Seana až do pokoje, mám špatný pocit z toho, takhle vyvádí jen, když se opravdu něco děje. Ve stejný moment, kdy jsem chtěla jít za ním, otevřely se dveře a v nich ustaraný Sean. 

„Co je?!" rozklepu se strachy, když vidím, jak vypadá po obličeji. 

„Zítra se máme dostavit k soudnímu řízení ve městě." vybalil to zničehonic nic. 

„Ne." odmítám věřit tomu, co právě teď řekl. „Ale dyť-" nedořekla jsem a utíkám do koupelny. Je mi blbě. 

„Báro." Vešel do koupelny a šel mi pomoct. 

„Já to nechápu, dyť už není co řešit." Sean mě hladil po stehně. 

„Jsem tu s tebou." na víc se nezmohl protože taky nechápal o co jde. Zhluboka dýchám jak to jen jde, ale pomalu chytám záchvaty pláče. „Lásko! No tak! Určitě to nic nebude." vzal mě na klín a obejmul. 

„Já tam nejdu." rozhodla jsem se po hodině. Sean se otočil na mě. 

„Proč ne?" hladil mě na bocích. 

„Mám toho už tak všeho po krk, nejradši bych jen s tebou ležela do zapomnění." koutkem jsem se na něj koukla, usmál se. 

„To můžeme zkusit taky, ale až bude po všem, prosím. Budu tam s tebou." 

Vzdychnu. „Dobře." zavřu oči a usnu. 

Další den:

Ráno jsem dostala paniku. 

„Já tam nejdu, promiň." seděla jsem v koupelně zavřená. 

„Zlato, to bude dobrý, neboj." snaží se mě uklidnit, ale marně. Sean pomalu otevře dveře a mě se zmocní ještě větší panika. 

„Prosím ne." hlavu si opřu o kolena. Sean si sedne vedle mě. Nic nedělá. Zvednu hlavu a vidím jak čeká, až něco řeknu. „Prostě nejdu." Sean mě chytnul za ruku. 

„Proč ne?" ptá se. 

„Protože mi určitě ublíží a vezme si mě zpátky." snažím se jen vnímat dotyk Seana. 

„Já tam budu s tebou, když bude potřeba, budu tě bránit." uklidňuje mě. „Věř mi, že tebe se nedotkne i kdyby prosil. Stačí co už napáchal." opřu se o jeho rameno. 

„Já se bojím." 

„Nemáš čeho."

„Ach jo." 

„Tak připravená?" ozval se u dveří. 

„Asi ano." opět jsem znejistěla. „Já nevím, jestli tam mám jít." přecházela jsem z jednoho kraje na druhý. Sean stál na místě a ustaraně se na mě kouká. 

„Musíš tam jít." pokrčila jsem rameny. Zůstala jsem stát a přemýšlela. Sean se postavil naproti mě „za chvíli to budeš mít za sebou." pomalu otevřel dveře do síně, chtěla jsem uhnout a zvrátit to ještě, ale Sean byl rychlejší, stiskl mi pořádně ruku a šli jsme dovnitř. 

Mia na nás čekala v kuchyni. Když se dozvěděla, co se stalo, chápala jak se potom cítím já. Otevřely se vchodové dveře a zas zavřely. Mia už stála na prahu. „Tak co?" zněla otřepaně.  „Mami, teď -"

„Je to v háji!" ozvala jsem se.

Sean mi vzal mikinu. „Je to prostě v háji." opakuju. Mia mě obejmula. „Zlatíčko." sedli jsme si na židle. „Já to ale prostě nechápu, copak si neuvědomil, že mě zpátky už prostě nedostane nebo co?" Sean mě držel za ruku. „Jestli se tu tvůj otec někdy ukáže, nepustím ho, už proto, že je to můj dům." brání mě Mia. „Mami, ale opatrně, je schopný všeho." Mia se podívala na mě. „Neboj se u mě můžeš vždy zůstat, to víš." byla jsem vděčná, že mám kolem sebe ještě lidi, kteří mě chtějí chránit. „Mám strach, že mě jednou stejně dostane, jako posledně." při vzpomínce jsem zalapala po dechu. „Klid zlato, dýchej. Všechno bude v pořádku, nedostane tě." položil mi ruku na záda. Každý jeho dotek mě uklidňoval.