Pan Doktor

XV

Otevřely se dveře a já jsem vyletěla z postele. „Odkdy ležíte v posteli v deset ráno?" zněl hlas od Adély. No, ještě ta mi tu chyběla.
„Okamžitě mi běžte udělat kafe." já jsem se mezitím oblékla.
„Fajn, jak chceš čůzo!" špitla jsem pro sebe.
„Ať to lítá, šup, šup." dodala a odešla. To nikdo není doma nebo co? Koukla jsem do kuchyně, všude bylo ticho, že i prach byl slyšet, jak kolem vás mihne. Sean asi musel jet za pacientem, viděla jsem ho ráno brzo jak odcházel.
Docupitala jsem k lince a dala vařit vodu. Mia byla nejspíš ve městě, otevřely se dveře a zavřely. Sean vlezl do kuchyně.
„Ahoj, co ty tu?" já jsem mu rychle sklapla pusu rukou.
„Tady je ta čůza, tak potichu, chtěla po mě kafe." špitla jsem a pustila svoji ruku dolů.
„Ale, ty máš ležet." šeptal.
„Jo, já vím, ale už mi je líp, přísahám." usmála jsem se na něho. Sean kroutil hlavou.
„Jako malá, co?" obejmul mě a políbil. Chvíli jsem se nechala unést.
„Seane, ona nás uvidí." odtáhla jsem se od Seana.
„Dobře, udělej jí to kafe a běž si lehnout, ano?" podíval se na mě přísně. Jen jsem mrkla, neměla jsem v úmyslu už ležet. Dost se mnou Adéla hnula.

„Zítra bysme mohli zajet k jedné pacientce..." Sean byl zaneprázdněn mluvením, donesla jsem kafe Adéle přímo pod nos.
„díky, díky, můžete jít." ukázala na dveře.
„Pche." urazila jsem se.
Sean se nezmohl slova, jen byl překvapený, jak si nárokuje celý prostor. Mám chuť jí ukázat, že nejsem jen její sekretářka, ale že mi on patří!! Zavřela jsem za sebou dost hlučně dveře a odešla jsem situaci rozdýchat do kuchyně. Sedla jsem si na židli a čekala až oni skončí.

„Takže se těším na zítra, zatím se mějte." zamávala od dveří na Seana jak vycházela na chodbu. Sean si povolil košili a hledal mě. Jeho oči se střetly s mými.
„Nechci nic říkat, ale měl byste možná vyměnit sekretářku, tahle vám je na nic." ukázala na mě a ja jsem se zvedla ze židle a šla jsem naproti.
„Sean nepotřebuje jinou, já jsem akorát." vypěním. Sean si stoupl ke mě a držel mě za paži.
„Nepotřebuje měnit, díky, mějte se." Adéla za sebou zavřela.
„Klídek, copak jsi neměla si ležet?" já jsem protočila očima.
„Ona mi pije krev, s tebou flirtuje, to nevidíš?" Sean se zasmál.
„Ona je hloupá, prosím tě." dal mi pusu na čelo.
„Uklidni se, už tu není, jedla jsi něco?" „Ne, nemám hlad." Sean se odměřil. „To mě nezajímá, už  tři dny si nic pořádně nejedla, takže do kuchyně, musíš něco sníst." opět jsem protočila očima. Teď nesnáším Seana.

„Už jenom poslední lžička, no tak." seděl naproti mě a sledoval každý můj pohyb, připadám si jak malé dítě.
„Já už nemůžu." protestuju. „Dobře, tak sněz to co máš na lžičce a dám ti pokoj." stále byl proti abych to nemusela jíst, přesto jsem to snědla a odsunula talíř někam od sebe. Sean talíř uklidil, podíval se na mě, ale já jsem jenom znovu protočila očima a odešla do pokoje.

Zamířila jsem hlavou na polštář a šla pod deku. Sean přišel chvíli po mě.
„Promiň, že jsem na tebe tak zlý, ale opravdu to myslím jen dobře." sednul si na svoje místo do postele a vzal na sebe laptop, dokončoval kartu nějakého pacienta.
„Jsem asi hrozná co?" hladila jsem hřbet deky a občas koukla na Seana.
„Nejsi, tenhle život, co vedeme my je pro tebe nad rámec toho co prožíváš, musíš si na to zvyknout pomalu." měla jsem pocit, že mi rozumí. „Omlouvám se, že se chovám jak pitomá." Sean se na mě koukl.
„Nejsi pitomá, jen málo se v tomhle světě orientuješ." zvedla jsem obočí. „Jsi nějaký světaznalý." urazila jsem se, že ve všem má pravdu.
„Ne, jen jsem doktor a vím co tohle obnáší." odložil laptop. Otočil mě k sobě.
„Mám tě rád a snažím se ti jen pomoct k dokonalému životu se mnou." ve mě zahřálo.
„Ale nejíst a poslouchat na každé slovo, není dobrá vlastnost, snažím se ti to odbourat." pohladil mě po rukou. To bych vydržela věčně. Zavřela jsem oči. Sean si mě přivinul k sobě. Oba jsme usli.