Forest Secret

5.

„Všichni ?!“ Zeptala jsem se naježeně, protože jsem opravdu neměla náladu na nějaké lidi, lišky , slimáky nebo všechnu havěť světa !

´Jo všichni, co se pořád vyptáváš a rozkřikuješ ?Myslíš si, že je na tebe celý les zvědavý ? Není, tak drž hubu, už mě z tebe bolí opravdu hlava!´Zavrčelo mi v hlavě to bílé stvoření, které běželo vedle mě . 

„Už ti někdo řekl, že jsi příšerně otravná?“ oplatila jsem jí otázku . Ona mi jenom zafučela v hlavě a přidala do kroku, já za ní musela utíkat .Běžely jsme možná tak půl hodiny, když se zastavila a začala čichat kolem sebe. 

„Co děláš ?“ zeptala jsem se, no ona neodpovídala, jenom vběhla do nějaký jeskyně. 

„Kam zase jdeš ty potvoro !“ zaječela jsem, když chvíli nevycházela . 

´Pojď dovnitř a nevřískej tam !´ozvalo se mi v hlavě . Já protočila oči a pomaloučku jsem vešla do jeskyně . Když jsem vystoupila z úzké díry jeskyně, uviděla jsem něco, co jsem si nemohla představit ani v těch nejdivočejších snech. Přede mnou se rozprostírala nádherná vesnička a na konci se v dáli nacházel zámek, který vypadal, jako kdyby byl z diamantů a zářil do dálky.

 Když jsem konečně zavřela ústa, začala jsem hledat očima všude kolem tu malou bílou bestii.

„Hledáš mě?“ zaslechla jsem za sebou hlas, který se mi ozýval v hlavě .Otočila jsem se a přede mnou stála asi metr šedesát vysoká holka . S bílými vlasy asi až po zadek.

„Kdo jsi ?“ syknu, no pak si spojím dvě a dvě dohromady: „T...ty jsi ta liška ?!“ 

„Ono to umí používat i mozek? To mi je novinka !“ zasmála se mi do ksichtu a seskočila ze skály, na které si pohodlně seděla. 

„T...ty jsi člověk?“ zakoktala jsem , vypadala celkem děsivě, hlavně to, že se jí na opasku houpaly tři velké dýky . 

„Ne, ani náhodou  mě nezkoušej  připojit k tomu vašemu druhu. Jsem Bayae ,“ řekla trochu pyšně, no hned jak ukázala své špičaté uši, jenom se mi provrátily oči.

„Takže jsi jenom namyšlenej elf, jinak řečeno,“ zachechtala jsem se . Ona mi na oplátku ihned zabodla svůj pohled do břicha .

„Vždyť já ti to vrátím, nemusíš se bát,“ zakrákala a už si to mířila někam k městečku . 

„No co tam stojíš ? Pohni ,. Jéžiš, ty jsi tak zpomalená ! Nemůžu uvěřit, že ty jsi Meomari a né já ,“ zavrčela a já přiběhla k ní .

„Já jsem co ?!“ pískla jsem další blbost, které nerozumím doufala jsem, že to bude jenom nějaká několikhodinová záležitost a já budu moct jít zpět . 

„ME-O-MA-RI ,“ vyhláskovala , „hmm no ve vašem , bojovnice .“ 

„Co , proboha, proč se mi to začíná sakra podobat na nějaký fantasty příběh, kde hlavní hrdinka na konci zemře,“ nic jsem nechápala a každý krok pro mě byl děsivější a děsivější . Sice vesnička kolem vypadala přímo úchvatně a rostliny také , no pro mě to bylo jako nějaký horor, chtěla jsem se vzbudit ve své posteli s knížkou na hlavě a sluchátky v uších. 

Ta liška mi už neodpověděla a tak jsem jenom uraženě kráčela za ní směrem k hradu který se třpytil z dálky. Myslela jsem že, jsou to drahokamy,ale když jsem přišla blíž, uviděla jsem několik desítek maličkých vodopádů, které pokrývaly všechny stěny zámku. Zahalovaly je do nějakého vodního obalu . Ta ´liška´zamávala jednou z dýk a obří vrata před námi se bez nejmenšího zvuku otevřely. 

„Co , to ,sakra?!“ začínala jsem si myslet, že mi to dělají naschvál. Že bych večer při ohni něco blbého snědla ? Ne na to to bylo až moc skutečné.

„Nezastavuj se pořád ! Královna už tě čeká a ona nerada čeká,“ objasnila mi a já se raději opravdu už nezastavovala a jenom šla mlčky za ní . Užasle jsem se dívala všude kolem sebe, bylo tam tolik překrásných věcí a přitom to tam bylo tak divné, na podlaze ležel hustý koberec. Stěny byly z kamene a všude byly pozasvěcované ohněm . Když jsme přešly kolem pátého, udiveně jsem se zastavila, pod tím ohněm nebyla žádná miska nebo něco, co by ho drželo, aby nespadl dokonce tam nebyl ani žádný uhlík, který by mohl hořet . 

„To se opravdu budeš zastavovat i při lampách ?“ zasyčela podrážděně a začala mě tlačit dál, asi aby se ujistila, že půjdu a nebudu se zastavovat znova a znova, protože bych to stoprocentně udělala. Všude bylo tolik nových a neznámých věcí, které mě děsily a zároveň fascinovaly. Ani nevím jak ale najednou jsme se ocitly před dalšími dveřmi. Můj doprovod tři-krát zaklepal a dveře se samy od sebe otevřely. 

„Vstup Dife..."