Forest Secret

15.

Všichni jsme ztichli, já hlavně proto, že byli potichu ostatní. Ani jsem pořádně nevěděla, co to pro nás znamená nebo zda to vůbec něco mění. Až po chvíli jsem se vzpamatovala a podívala se na Yannari, která pořád sledovala ty čtyři písmenka.

„Děje se něco? Co je tam napsané?" zeptala jsem se, čímž jsem přerušila ticho, které tady vládlo. Yannari zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Ano děje. Víš, co je tam napsané ?" zeptala se a já zakroutila hlavou. Musela vědět, že jejich jazyk neznám, tak jsem jenom zavrtěla hlavou na znak nesouhlasu.

„Je tam napsané tvoje jméno. Bojovnice, která zdevastovala celou naši zem se jmenovala Dife, víš, co to znamená? " Nechápala jsem proč, je z toho tak nervózní, vždyť to bylo jenom jméno.

„Je to jenom jméno! Není jedno, jak se jmenuju a jak se jmenovala ona? Je to jenom blbá shoda náhod nic víc nic míň..." snažila jsem se to zakecat, ale ten led v jejích očích mě přesvědčil, že se se asi hrozně mýlím.

„Ne, to není shoda náhod a ani náhodou to není jedno. Nevím, jak je to u vás, ale tady to funguje tak, že každá rodina má svá rodová jména a ty se nemůžou měnit..." vysvětlovala, ale já jí nerozuměla, můj mozek prostě vypnul.

„A to znamená?" zeptala jsem se, v tom se ale Sokka prudce zvedl a rozhodil rukama.

„To sakra znamená, že jsi rodina s tou nejsilnější a nejhroznější ženou, kterou tenhle svět, kdy zažil! Už ti to došlo? Jsi rodina s někým, kdo vyvraždil tisíce lidí, protože se zbláznil z moci, kterou měl! A tobě byl svěřen Ziur?! Takže se můžeme těšit na další století v útlaku, chudobě a strachu!" Vykřikl na mě, no spíš ty slova vyplivl.

Sklonila jsem hlavu. To jsem si nemyslela, že mě bere takhle. Je pravda, známe se jenom pár dní, no i tak jsem doufala, že jim můžu věřit.

„Sokko! Byli sice rodina, ale to neznamená, že naše Dife bude stejná! "zasyčela na něj Yannari . Zaslyšela jsem jenom zalapání po dechu.

„Promiň mi to Dife, nemyslel jsem to tak, jenom prostě ... udělala tady hodně zlých věcí a člověk na to jenom tak nezapomene." zašeptal a na mém rameni přistála něčí ruka.

„Jsme v tom spolu, a jestli se náhodou změníš na po krvi bažící nestvůru, aspoň budeme vědět tvé slabiny." snažil se vtipkovat a mně to mírně zlepšilo náladu.

„Budu se snažit být jen takovou pijavicí, jakou jsem teď." Všichni se zasmáli a já se k nim přidala. No pak mi padl pohled na těch několik písmenek, které byly na kousku starého pergamenu. Raději jsem zatřásla hlavou a koukla na Yannari, která sledovala mě.

„Tady náš úkol asi začíná nebo ?" zeptala jsem se jí a na její tváři se objevil upřímný úsměv.

„Ne Dife, tady začíná tvůj úkol, ten můj začal, když jsi se narodila. Můj úkol jenom pokračuje ." kývla hlavou na stranu, až jí několik pramenů padlo do tváře a usmála se . Tenhle okamžik trval jen několik sekund, ale dal mi do srdce pocit jistoty, že sem patřím a že se nemusím bát o to, co se stane. Sice Yannarin úsměv zmizel, ale na mé tváři se objevil ten můj a přikývla jsem.

List z černého kovu na mém krku začal svítit a najednou se mi vyvlékl z krku. Všichni jsme ten kousek kovu fascinovaně sledovali. Ve vzduchu se několikrát otočil a nakonec se zastavil. Ukazoval nám místo, kam máme jít .

„To jako už teď ?" vykřikla jsem zděšeně a koukla kolem sebe. Všichni přikývli a já jenom zatřásla hlavou. Tahle věc mi ukazovala směr, kterým se mám vydat, kam budou směřovat mé kroky na sebevražedné misi. No teda doufám, že ne sebevražedné, ale chápete, jak to myslím. Můj přívěsek se ještě jednou otočil, než pomalu začal klesat, nastavila jsem svou ruku, na kterou klesl a já si ho znovu připla na krk .

„Asi nemám na vybranou..." snažila jsem se to ještě nějak uhrát, ale zpoza mých zad se ozvalo jedno hlučné sborové NE!