Dream | FF Marcus & Martinus

Kapitola 10

Se sluchátky v uších jsem vyrazila na trénink. V půlce cesty na mě čekala Em. Celou cestu mi vyprávěla o tom Oskarovi. Někde za druhou větou jsem ji začala ignorovat a přemýšlet o něčem jiném. Dneska máme hodinu normální trénink, pak přijdou kluci se kterými máme druhou půlku tréninku.
Na naší hodině se pořádně nic nedělo. Pořád jsme opakovaly dokola jednu písničku, takže jsem byla celkem ráda, když se otevřely dveře a dovnitř se nahrnuli kluci.
Moje pozornost se obrátila k Em, protože jsem viděla, jak moc se těší na toho jejího kluka. Ale její výraz se najednou změnil. Chtěla jsem se zeptat co se děje, když vtom jsem na svém rameni ucítila lehké pomklepání. "Ahoj, Bello." řekl Marcus? Martinus? Ale bylo jedno, který z nich to byl, protože jeho dvojče stálo hned vedle. "Ahoj" vysoukala jsem ze sebe. Takhle mi přišli mnohem hezčí než na fotkách, co jsem viděla. Počkat..Na co zase myslím? Chtěla jsem ještě něco říct Em, ale všimla jsem si jak si povídá s Oskarem a ke mně je otočená zády. Vážně díky, žes mě tu nechala s těma dvěma.
Usilovně jsem si snažila vzpomenout který je který, ale upřímně se mi nedařilo. "Jsem Marcus" všiml si asi mého tápavého pohledu. "Asi mi chvíli potrvá, než vás dva od sebe 100% rozeznám" řekla jsem jim pravdivě. Oba se zasmáli. "S tím už i celkem počítáme. Nejsi jediná, kdo s tím má problém." usmál se Martinus. V jejich přítomnosti jsem byla celkem nesvá a nevěděla jsem proč. "Ehm....potřebovali jste něco?" zeptala jsem se. "Ani ne. Jen teď spolu budeme trávit asi celkem dost času, tak jsme si mysleli, že by bylo fajn se poznat." slova se ujal Marcus a Martinus mu to jen s úsměvem odkýval. "Aha" vážně ze mě vypadlo jen tohle?! "A tak jsme si mysleli, jestli by ses nechtěla s námi někdy sejít, ukázat nám pořádně město a tak." dopověděl svoji myšlenku Marcus. Martinus tam pořád s úsměvem stál a přikyvoval. Ale jeho oči si mě pořád prohlížely.
"Jo jasně. Jestli chcete tak byste mohli třeba dneska přespat u mě. Pustíme si nějaké filmy a zítra bych vás mohla trochu provést městem." usmála jsem se, ale až pak jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Sakra. Jak mě napadlo, že je pozvu k sobě domů? Vidím je teprve podruhý a už ze mě vypadne taková kravina! "To by bylo fajn. Moc rádi přijdeme." ozval se tentokrát Martinus. Když se usmívali, vypadali celkem roztomile...  Stop! Vážně? Roztomile? "Tak v kolik máte čas?" zeptala jsem se, protože už nebylo cesty zpět. "Tak když přijdeme kolem šestý?" Martinus se koukl na jeho dvojče, které mu to odkývalo. "Jo, klidně." "A mohla bys nám dát svoje telefonní číslo a adresu?" zeptal se celkem nesměle Martinus. "Tak až mi skončí trénink, ok?" řekla jsem. Na to už jen oba s úsměvem přikývli a rozešli se na svoje místa.
.
Po tréninku jsem klukům na lísteček napsala svoje telefonní číslo a adresu. Převlékla jsem se a vyrazila domů.
Když jsem za sebou zavírala vchodové dveře, všimla jsem si, že rodiče doma nejspíše nebudou, protože tam nemají boty a v celém baráku je až moc velký ticho. Došla jsem do kuchyně, kde na ledničce vysel papírek s nápisem "Museli jsme odjet vyřešit jeden pracovní problém. Vrátíme se za dva dny. S láskou mamka a taťka " Zase jsou pryč. Ale tak aspoň dneska nebudu doma sama. Je možné, že jsem se začínala těšit? Bylo 15:55 a tak jsem si vzala jablko a šla jsem do pokoje. Skoro nikdy nemám v pokoji nepořádek, ale dneska jsem tam neměla ani nějak uklizeno. A tak jsem to tam trochu dopoklidila.
Když jsem uznala, že to je fajn, zapnula jsem svůj McBook a pustila si nový díl Teen Wolf. Když skončil, šla jsem se převléknout do vínových tepláků a černého tílka. Vlasy jsem si stáhla do rychlého, celkem rozcuchaného drdolu. Chtěla jsem si ještě vyndat knížku a chvíli si číst, ale domem se ozval zvonek.