Dream | FF Marcus & Martinus

Kapitola 22

Z postele jsem vstávala plná energie. Vylítla jsem z postele rovnou do koupelny, kde jsem si umyla a vyfoukala vlasy. Oblékla si pohodlné černé legíny a vínové tílko. V kuchyni jsem do sebe naházela snídani a vydala se si zabalit věci.
Sraz jsme měli všichni v aréně za dvě hodiny. Koncert byl sice až večer, ale ještě jsme měli prostorovou zkoušku. Do sportovní tašky jsem si hodila černé Nike boty, černé legíny a bílé tílko - tohle jsme museli mít všichni. K tomu jsem přidala 2 flašky s vodou a krabičku s nakrájeným ovocem. Obula jsem si boty, co jsem si nedávno koupila s Em v obchodě, zamknula dům, nasadila sluchátka do uší a vydala se na cestu. Do arény jsem to měla celkem asi 30 minut cesty a tak jsem šla normální rychlostí. Měla jsem hodně dobrou náladu. Vždy, když je nějaká taková událost, jsem z ní naprosto nadšená. Samozřejmě tam byla i nervozita, ale pocit nadšení zatím převažoval.
U hlavního vchodu už stálo celkem dost fanynek. Bylo to zvláštní. Koncert začíná v 19:00 a ony tu stály už v 10:30. Měly můj obdiv. Já bych tu nevydržela.
Vydala jsem se k zadnímu vchodu. Ochrance jsem ukázala svoji legitku a ona mě pustila dovnitř. Vevnitř bylo opravdu dost lidí. Ani jsem netušila co tam všichni dělají. Šla jsem rovnou do šatny, kde už byla Em a pár dalších holek z naší skupiny. Na zkoušku se ještě převlékat nebudu a tak jsem si sedla vedle Em na menší gauč. Mezitím co jsme si vyprávěy vtipy se naše šatna zaplnila. Vytáhla jsem Em na nohy a šly jsme hledat Maca s Tinusem. Někde cestou jsme potkaly Oskara a tak se ode mě Em odpojila a já jsem je šla najít sama. Narazila jsem i na Biancu. "Ahoj" pozdravila jsem ji s úsměvem. "Čau" odpověděla mi. Ani se na mě nepodívala a chtěla pokračovat dál. "Nevíš, kde je Mac s Tinusem" zkusila jsem se jí zeptat. "Tinuse jsem neviděla, ale tvůj 'kluk' je v jejich šatně" odpověděla s nezájmem a slovo 'kluk' řekla s ironií a odešla. Ještě chvíli jsem tam zaraženě stála, ale pak jsem se vydala za Macem do šatny.
Chvíli jsem ji hledala, protože tu bylo hodně šaten, ale nakonec se povedlo. Vešla jsem dovnitř a pohled mi padl na Marcuse sedícího na křesle s hlavou v dlaních. Ještě si mě nevšiml a tak jsem se pomalu rozešla jeho směrem. "Stalo se něco?" zeptala jsem se. Zvedl překvapeně hlavu, zvednul se a sevřel mě v pevném obětí. Ruce jsem mu omotala kolem krku a opřela si hlavu o jeho rameno. "Ne. Jen jsem nervózní" zašeptal mi do ucha. Byla jsem ráda, že je v pořádku. Ale stejně se mi na něm zdálo něco divného. Jako kdyby nebyl úplně upřímný, ale nechala jsem to být, protože kdyby to bylo něco vážného, nejspíš by mi to řekl.