Dream | FF Marcus & Martinus

Kapitola 24

Marcus's point of view

Dozpívali jsme s Biancou první písničku druhé třetiny. Najednou se ke mě přiblížila a přilepila se mi na rty. Nevím, co mě to napadlo, ale omotal jsem jí ruce kolem pasu a spolupracoval. Až pak jako bych se probral z tranzu a odtrhl se od ní. Neuděla to poprvé. Už předevčírem se o to pokusila, ale to jsem jí zastavil s tím, že jsem s Bellou. Bella! Otočila jsem se, ale žádný z tanečníků tam nebyl. Bianca na mě mrkla a vydala se do šaten. Řekl jsem naštvanému Tinusovi, že se jdu rychle podívat po Belle. Odkývnul to a začal něco povídat do mikrofonu.
Jako první jsem běžel do šatny, ale Bella tam nebyla. Otočil jsem se, že se půjdu podívat jinam, ale zarazila mě Emily. "Není tu. Odešla" řekla. "Kam odešla? Kde je?" ptal jsem se zmateně. "Nevím. Vzala si věci a s pláčem vyběhla ven. Nevím kam šla" začínala zvyšovat hlas " To všechno kvůli tobě! Idiote" řekla a vrazila mi facku. Koukal jsem na ní překvapeně, ale věděl jsem, že si to zasloužím. Vzal jsem do ruky mobil a zkusil vytočit Belly číslo. Nic... "Marcusi, kde jsi? Musíš zpět na pódium" ozval se hlas mého táty. Přikývl jsem. Věděl jsem, že teď musím v první řadě dokončit koncert.
.
Po koncertě jsem to vzal s Tinusem k Belle domů. Zvonili jsme, nikdo neotevřel. V celým domě bylo zhasnuto a tak jsme usoudili, že doma nejspíš nebude. Tinus mi taky jednu vrazil. Křičel na mě, ale protože mě Bell rád, pomáhal mi ji hledat. Volali jsme jí na mobil, ale byla nedostupná. Zprávy jsme posílali jednu za druhou a doufali,  že si je potom přečte. Hledali jsme všude. V parku, v centru.... Nikde nebyla.
Zasraná Bianca. S tou jsem si to vyřídil hned po koncertu. Doufám, že už jí nikdy neuvidím.
Volal jsem Emily, jestli se jí náhodou neozvala Bell, ale ani jí nenapsala... Byl jsem vyřízený. Miluju jí. A já věřím, že jí najdu.
.
Každý den jsem chodil k ní domů, jestli se nevrátila. Každý den jsem jí volal a psal. Neozvala se. Nevěděl jsem, kde je. Jenom jsem doufal, že je v pořádku.
Nastal den našeho návratu do Norska. Od koncertu jsem pořádně nespal. Připadal jsem si jako malá ubrečená holka. Nechtěl jsem odjet. Chtěl jsem vidět Bellu. Mít jí v náručí. Cítit její vůni. Slyšet její smích. Vidět jiskřičky jejích v očích. Líbat jí. Ale v tenhle okamžik jsem chtěl nemožné...
Slzy si našly cestičky po mých tvářích, když jsem nastupoval do letadla, které mě mělo dopravit domů do Norska...

A je to 💪 Poslední kapitola je u konce. Chtěla bych vám hrozně moc poděkovat. Za to, že jste to četli, za krásné komentáře, které mi vykouzily úsměv na tváři. Za neuvěřitelně číslo 2,4 K + přečtení a 250 + hvězdiček.
Rozhodla jsem se to ukončit takhle, ale kdo by měl zájem, budu psát druhý díl. Najdete ho na mém profilu nejpozději do zítřka. Takže kdo by měl zájem, budu ráda, když si ho přečtete ❤❤ ještě jednou vám moc děkuji💞

Xx Terez 💯💪