Dream | FF Marcus & Martinus

Kapitola 11

Když jsem otevřela dveře, vykoukly na mě dvě usmívající se osoby. Oba měli na zádech batoh a v ruce drželi každý jednu tašku. "Ahoj" řekli kluci nastejno a mně se na tváři objevil úsměv, protože byli strašně roztomilí. Stop. Zklidni se, ano? "Ahoj" odpověděla jsem jim a odstoupila, aby mohli vejít dovnitř. Oba se kolem mě protáhli, sundali si boty a otočili se na mě. Až pak jsem si uvědomila, že pořád stojím u otevřených dveří. Rychle jsem je zavřela a pokynula hlavou klukům, aby šli za mnou.
Když jsem kolem nich procházela, všimla jsem si, že jeden má delší vlasy než druhý. Vedla jsem je do obýváku, protože přeci jenom tam je větší televize a velký gauč. "Kde máš rodiče" zeptal se jeden z nich, myslím, že Marcus. "Jsou v práci, vrátí se až za dva dny" řekla jsem. Na to oba jen přikývli. "Budete tady stát nebo si hodláte i sednout?" zeptala jsem se. Kluci se na mě usmáli, ale nesedli si. "Možná potom" zasmáli se "Ale aby si neřekla, že jsme tě přišli vyjíst, něco málo jsme přinesli." Wau. Tak tohle jsem nečekala. "Když nám ukážeš, kde máš kuchyň, tak ti i ukážeme, co jsme přinesli." Zase se zasmáli. Přestanou se někdy vůbec usmívat? "Tam" ukázala jsem a šla jim pomoct. Zastavili se u linky a začali vyndavat všechno jídlo a pití. Ty tašky se zdály bezedné, protože na lince už byla celkem slušná hromada a oni ještě s vyndaváním nekončili.
Když konečně tašky vyprázdnili, zazvonil telefon. Jeden z nich hovor přijmul a odešel do obýváku. "Kdyby sis nebyla jistá, jsem Marcus" promluvil. Takže Marcus má delší vlasy... Vděčně jsem se na něj usmála a on mi úsměv oplatil. Má nádherný úsměv. Tak to by stačilo, Bello. Nerozplývej se nad jeho úsměvem a padej něco dělat. Když jsem se vzpamatovala z tranzu, začala jsem vyndavat misky, aby jsme do toho všechno nasypali. "Víš, že jste toho nemuseli nosit tolik? Je to možná divné, ale já doma nějaké ty zásoby mám." řekla jsem Marcusovi. "Přece tě nebude vyjídat" odpověděl mi. "Takže teď vlastně budu vyjídat já vás." řekla jsem se smíchem. "Kdyby nám to vadilo, nic ti nepřineseme" ozval se za mnou Martinus. Leknutím jsem nadskočila. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat" omluvil se. Já jen zavrtěla hlavou a začala plnit misky.
Zasekla jsem se u pytlíčku gumových medvídků. Ty svině prostě nešly otevřít. Zkoušela jsem to roztrhnout všemi směry, ale ono to prostě nešlo! Když v tom mi to někdo vzal z rukou. "Ukaž, já ti pomůžu" odpověděl se smíchem Martinus. Musel mě celou dobu pozorovat. Vzal balíček do rukou a jedním trhnutím ho otevřel a hodil po mně pobavený pohled. Já jen zvedla ruce ve vzdávajícím se gestu a vysapala obsah do misky.
Kluci začali nosit jídlo do obýváku a já vynadala tři skleničky a nějaké to pití z ledničky.
Když jsem donesla o zbytek do obýváku, sedla jsem si mezi kluky. "Tak co pustíme" zeptal se nedočkavě Marcus. "Tak něco vymyslete vy dva, já si jdu pro svůj mobil" odpověděla jsem a zvedla se. V pokoji jsem měla problém najít svůj mobil. Prohledala jsem celý pokoj, ale telefon nikde. Našla jsem ho v koupelně. Netuším, kdy jsem ho tam dávala no.... V obýválu si kluci o něčem zaujatě povídali, ale když si mě všimli, ztichli. Sedla jsem si mezi ně a podívala jsem se na obrazovku. Kruh. Tenhle horor mi jako jeden z mála nevadí. "Může být?" zeptal se se zájmem Martinus. "Jasně, žádný problém" odpověděla jsem. Marcus pustil film a my zaměřili naši pozornost k obrazovce. Nedalo mi to a musela jsem přemýšlet. Znám je tak krátkou dobu, skoro nic o nich nevím, ale stejně mi přijdou sympatický. Z filmy jsem svůj pohled nasměrovala k Marcusovi. Snažila jsem si ho nenápadně prohlédnout a asi se mi to dařilo, protože se pořád upřeně koukal na film. Měl celkem výrazné lícní kosti. Krásné hnědé oči a momentáně zamyšlený výraz.
Otočila jsem se na jeho bratra. Stejně výrazné lícní kosti, stejné oči, ale až teďjsem si všimla, že nad rty má znaménko, které Marcus nemá. Snad je teď budu schopná nějak rozeznat.
Když film skončil, šla jsem klukům ukázat jejich pokoj a koupelnu. Jelikož máme celkem velký dům, bylo by zbytečné, aby spali u mě. Řekli, že si tam dají své věci a hned přijdou zpět do obýváku.