Královny nepláčou

2 Kapitola-Voják

O dva měsíce později:
Červen 1559, Paříž

Alžběta:

Obě svatby byly v plném proudu příprav. Teta Markéta si měla si vzít Filipova spojence Emanuela-Filiberta, vévodu Savojského, dobrého vojáka s nepříliš slibnou přezdívkou ,,Železná hlava". Jeli jsme do Paříže, kde jsem se měla za osm dní vdát.
,,Usměj se na mě Alžběto," řekla švagrová Marie, jenž seděla na proti mně.
,,Nejde to," odpověděla jsem stroze. Kdy jsem se naposledy nahlas zasmála?
,,Ty si nemáš brát člověka, které ho neznáš," chtěla něco říct, ale pokračovala jsem, ,,František tě miluje a ty miluješ jeho. Byli jste spolu vychováni a než jste vstoupili do manželství, strávili jste spolu osm šťastných let přátelství. Takže ne, nemůžu se usmát."
,,Alžběto vím, že se bojíš, ale nemáš čeho. Tvůj manžel bude k tobě hodný," podívala se mi hluboko do očí.
,,A to víš jak? Co když bude hrubý?" zděsila jsem se.
,,Když bude zlý, tak mu pošlu velmi ostrý dopis," chytla mě za ruce. ,,Jsi dcera francouzského krále a sestra dauphina. Nikdo na tebe nevztáhne ruku...věř mi."
Přikývla jsem a pohodlně jsem se usadila.
,,Nechceš něco přečíst?" zeptala se mě po chvíli Marie.
,,Máš něco ve španělštině?" optala jsem se sklesle.
Zavrtěla hlavou.
,,Musím si ji procvičit," maličko se mi zlomil hlas.

                      - - - - - - - - - - - - -

Ve své komnatě jsem chodila jako bledý duch. Čekala jsem, až mi oznámí, že kočár je připraven. Měla jsem jet přivítat vévodu z Alby, protože Filip se neuráčil přijet! Pán je příliš důležitý! Španělští králové si nejezdí pro manželku. Zvyk si žádá, aby jim byla přivezena.
Někdo zaťukal na dveře a já poskočila.
,,Dále."
Do pokoje vletěla služebná.
,,Můžete jet Vaše královská Výsosti," uklonila se. Kývla jsem na souhlas. Služebná mě dovedla, až na nádvoří. Všichni čekali jen na mě. Lokaj mi otevřel dveře od kočáru a já do něj vešla. Na proti mě seděla teta Markéta a její služebná. Jakmile jsem si sedla, koně se dali okamžitě do klusu.

Několik kočárů vyjelo z malého zámku Tournelles. Jeli jsme kolem široké třídy Saint-Antoine. Dělníci vytrhávali dlažební kameny, aby udělali místo pro turnajové kolbiště. Stavěli tribuny a vítězné oblouky ozdobené erby Francie, Španělska a Savojska.

Lidé spěchali, aby zahlédli královskou rodinu a vévodu z Alby. Na všech budovách, které jsem viděla z kočáru, se třepetaly vlajky a prapory Francie a Španělska. Na ulicích se tančilo, pilo a všude se ozývaly zvuky veselí. Pro ně to byl slavný den, ale pro mě ne. Konečně jsme přijeli na širokou třídu, kde jsme se měli setkat s vévodou. Když se teta Markéta zvedla, lokaj otevřel dveře. První vyšla Markéta a po ní hned já. Okamžitě mě zaslepil sluneční svit. Nemohla jsem zvednout ruku, jen jsem se ušklíbla. Kam jsem dohlédla, všichni se ukláněli. S tetou jsem se připojila k matce, otci a ostatním dvořanům.

Zazněly fanfáry a lidé se radovali, protože už uviděli přijíždějícího vévodu z Alby s jeho družinou. Asi sto mužů kolem něj, oblečených v černé. Španělská móda je strohá, pomyslela jsem si.
Jedna dívka asi sto metrů ode mě na něj pohlížela s podezřením. Ještě nedávno vedl proti Francouzům vojsko. Ti udivení muži a ženy těžko chápali závazky vlády, tajné úmysly a plány králů.
Vévoda a dva další muži slezli z koně. Jakmile se ocitli na zemi, uklonili se. Uprostřed stál vážný muž v černém, jak jinak Fernando Alvarez de Toledo, vévoda z Alby.
Stála jsem po boku matky. Měla jsem na sobě světlé žluté šaty s korzetem. Připadala jsem si jako ve vězení. K tomu ještě dopomáhaly ty velmi stažené šaty, až jsem nemohla dýchat. Tři muži oděni v temných barvách k nám přistoupili. Skláněli poklony králi a královně. Po pravici vévody z Alby stál hrabě Egmont a po levici princ Oranžský, jak se představili.
,,Smím vám představit moji prvorozenou dceru princeznu Alžbětu," řekl otec. Uklonila jsem se. Hrabě, vévoda a princ se mi taky uklonili.
,,Vaše královská Výsosti, pověsti o Vaší kráse nelhaly," uklonil se princ. Trochu jsem pookřála.
Po dalších formalitách jsme jeli do Louvru. Mnohem většího zámku, aby se mohli hosté, kde ubytovat.