Královny nepláčou

20 Kapitola-Porod

O rok později:
Léto 1566 Segovie, Španělsko

Byl to nádherný den. Ptáčci za okny zpívali romantické melodie a já se houpala v křesle. Jakmile se Filip dozvěděl, že jsem znovu těhotná, okamžitě jsme se přestěhovali z rušného Madridu. Bylo to těch nejšťastnějších devět měsíců, co jsem kdy zažila. Jakmile jsem přijela minulý rok z Francie, neustále jsme s Filipem pracovali na potomku. Už jsme se ale krotili. Přeci jsme nechtěli, aby znovu rupla pod námi postel! Teď jsem měla ale se sexem utrum. Filip se obával, že by ublížil miminku.

,,Au!" vyjekla jsem a opustila vyšívání. Filip vedle mě se zděsil.
,,Panebože! Už rodíš? Honem doktora!"
Zasmála jsem se. ,,Klídek Filipe. Ještě nerodím. Jen maličký trochu zlobil. Strašně mě kope. Sáhni si."
Filip přiložil svou ruku na mé obrovské břicho, kde vznikal nový život. Filipovy oči se rozzářily, když miminko znovu koplo.
,,To je úžasné Alžběto. Už se nemůžu dočkat, až se to narodí!"

Filip se zase posadil do křesla a pod vousy se zasmál. ,,Nikdy bych nevěřil, že můžu být tak šťastný."
,,Jsem taky šťastná. Ale už bych prcka radši chovala v náručí. Všechno mě bolí a připadám si jako velryba!" naříkala jsem.
Filip mávl rukou. ,,Prosím tě. Jsi pořád ta nejkrásnější žena pod sluncem, Alžběto."

Přikývla jsem a pustila se zase do vyšívání dečky, jenž jsem dělala pro miminko. Dny plynuly a já si připadala strašně nemotorná. Kolébala jsem se jako houpačka a neustále kolem mě někdo byl. Filip mi dával najevo ještě větší lásku, než kdy předtím. Neustále mi dával nějaké dárky.

Jeden večer bylo takové horko, že jsem spala s otevřenými dveřmi od balkónu. Ale ani to nepomáhalo. Pořád jsem nemohla usnout. Ještě k tomu mě mimčo neustále kopalo.
S povzdechem jsem vstala z postele a šla na balkón, kde jsem chtěla pozorovat hvězdy. Opřená o zábradlí jsem zasněně koukala na noční oblohu.

Najednou mě ale rozbolelo břicho jako při menstruaci. Tak jsem si hned šla lehnout a doufala, že to brzo přestane. Zaskučela jsem bolestí a stočila se do klubíčka. Bolesti nepřestávaly, a tak jsem zavolala komornou. Jakmile mě Patricie spatřila, zavolala doktora. Kolem mě bylo najednou rušno a já nechápala proč. Vždyť mě bolí jenom břicho.

K mé posteli se přiřítil Filip jen v županu. Pohladil mě a šeptal, že všechno bude v pořádku. Když dorazil doktor, všichni přítomní si v mé komnatě povzdechli. Doktor jim vysvětlil, že ještě nerodím. Dítě se jen připravuje na budoucí cestu. Můj fraucimor zklamaně odešel a jediný v místnosti zůstal Filip.
,,Víš, že si mě strašně vylekala? Tohle mi nedělej," řekl Filip a já se jen přes bolest usmála. Nic jsem mu neodpověděla a zavřela oči. Bolest pomalu ustupovala a já se vydala do říše spánku.

Pět dní na to konečně porod začal.
Stěží jsem dokázala vnímat něco jiného než svůj vnitřní boj. V uších mi cinkalo a po tváři se mi řinul ledový pot. Přetočila jsem se v posteli, jako
kdybych se snažila potlačit ten proud bolesti, která pokračovala. Filip byl neustále u mě a podával mi nápoj, jenž mi doporučila matka během porodu, ale nepomáhal. Ať už jsem ležela, nebo chodila po místnosti, bolest neustupovala. Po deseti hodinách jsem byla úplně
vyčerpaná a chvílemi upadala do mdlob. Po nekonečném tlačení jsem konečně uslyšela pláč dítěte.

                             Filip:

Alžbětin porod trval celých deset hodin. Držel jsem ji za ruku a šeptal jí do ucha, jak je silná a že to zvládne.
Alžběta naposledy zatlačila a pak se po celé místnosti rozlehl dětský pláč.
,,Je to holčička!" vykřikl doktor.
V tu chvíli jsem pocítil neuvěřitelné štěstí. Jsem otec! Má manželka mi dala dítě. Ačkoli jsem doufal, že budu mít syna, nemohl jsem skrýt své uspokojení a potěšení, že jsem zplodil tak roztomilou holčičku, osobu, jež pro mě v pozdějším životě znamenala mnohem více než kdokoli jiný na světě. Doktor mi podal malinkou holčičku zabalenou do zavinovačky.
Její očka byla modrá jako ta moje a vlasy měla hnědé po Alžbětě.
,,Alžběto máme dceru!"

Jakmile jsem to dořekl, Alžběta natáhla ruce, aby si pochovala svojí dceru. Maličká natahovala ručičky k mamince a nepřestávala se usmívat.
Alžběta spokojeně kolébala naší dcerku a přitom jí něco šeptala do ouška. Nikdy jsem jí neviděl tak šťastnou jako teď. Láska a radost z Alžběty přímo sršela.
,,Děkuju ti," řekl jsem.
Alžběta se ke mně obrátila. ,,Za co?"
,,Za to, že si mi dala takovou krásnou dcerku. Jak jí pojmenujeme? Co třeba Isabela po tobě?" navrhnul jsem.
,,Proč ne. Bude to tedy Isabela Clara Eugenia."