Královny nepláčou

13 Kapitola-Altánek

Filip:

Seděl jsem v křesle a četl Alžbětinu oblíbenou knihu. Neustále jsem na ní myslel. I když jsem byl v Madridu a nevzdali jsme se, ani jsem si neuvědomoval, že mi chybí. Sice jsem ji neviděl třeba jeden den, ale uvědomoval jsem si, že tu je.
Teď tu, ale nebyla. Vzdychl jsem a obrátil stránku. Nechtěl jsem být osm měsíců bez ní...

,,Pane?" ozval se někdo.
Zvedl jsem hlavu a pohlédl na hraběte ze Zaragozi.
,,Ano?"
,,Vaše manželka..."
,,Co je s ní?"
,,Byla napadena mužem jménem Lucas. Chtěl ji zabít, když se koupala. Zatkly ho a teď je ve vězení."
Pocítil jsem strašný strach.
,,Je v pořádku?"
,,Ano. Královna naštěstí neutrpěla žádná zranění."
,,Říkal jste Lucas?"  otázal jsem se.
,,Ano. Čeká na popravu. Potřebujeme jenom Váš souhlas," odpověděl hrabě.
Zavrtěl jsem hlavou.
,,Nepopravím ho. Shnije ve vězení, dokud neumře. Teď běžte," rozkázal jsem.

Hrabě pokýval hlavou a odešel.

Toho muže jménem Lucas jsem znal velice dobře. Byl to můj dobrý přítel, než se proti mně vzbouřil. Vzpouru jsem potlačil. Nechal jsem ho z lítosti žít, ale sebral jsem mu všechny pozemky a prostředky.

Položil jsem hlavu do dlaní. Co jsem to udělal? Kdyby jsem ho hned dal do vězení, neublížil by Alžbětě. Chtěl se mi pomstít a povedlo se mu to. Teď mám oni ještě větší strach, než kdy jindy. Vždyť je moje manželka a budoucí matka mých dětí. V tu chvíli jsem se rozhodl udělat něco, co se Alžbětě nebude líbit.
,,Zavolejte mi hraběte," poručil jsem jednomu sluhovi.
Za pár minut hrabě přišel.
,,Přejete si něco, Vaše Veličenstvo?"
,,Přidělte královně několik strážců, ať se jí nic nestane."
,,Jistě."

                      - - - - - - - - - - -

O dva dny později:
Alžběta:

Tohle bylo neuvěřitelné!
Filip si myslí, že mě ochrání tím, že mi přidělí tucet strážců a ti mě mají ochraňovat ve dne i v noci. Nestačí, že musím neustále poslouchat drby, které se tu šíří o mé osobě. Ale musím mít za zadkem dvorní dámy a teď i stráž. Ve Francii jsem měla aspoň nějaké soukromí, ale tady...

I když jsem na prevétu, za dveřmi mě hlídají, aby se mi nic nestalo. Proboha! Co se mi může stát na záchodě?!

Jsem, jak kanárek ve zlaté kleci.

Už se setmělo a na vyšívání jsem neviděla.
,,Cristal," šeptla jsem na mou dvorní dámu.
Nenápadně se otočila. ,,Ano?"
,,Musím nutně ven, nebo se zblázním. Sama. Mohla by jsi pro mě něco udělat?" pošeptala jsem jí. Podrbala se na zátylku a usilovně začala přemýšlet.
,,Tajné dveře támhle," stočila pohled k rohu místnosti a já pohlédla dozadu na skryté dveře v zákoutí. ,,Máte na to jen pár vteřin," řekla a zvedla se ze židle. Nadzvedla jsem obočí.

Dostat se ke dveřím bylo skoro nemožné. V pokoji se mnou byli ostatní dvorní dámy a dva strážci.
Cristal se chytla rukou za srdce s těmito slovy:
,,Pomozte mi." Pak se skácela na zem jako ztrouchnivělý strom. Dámy a stráže k ní hned přispěchali a začali ji ovívat. Rychle jsem popadla dohořívající svíčku a potichu jako myška jsem vklouzla za závěs, kde se ukrývaly tajné dveře. Ani nezavrzaly, když jsem je otevřela. Zaklaply se za mnou a já jsem se ocitla v temné chodbě s jedinou svíčkou. Na prázdno jsem polkla. Vzduch byl zatuchlý, ale dalo se tu dýchat. Dala jsem se do rychlého kroku.

Mé srdce se svíralo strachem, dokud jsem neuviděla dveře. Opatrně jsem je otevřela. Bála jsem, aby se se nerozpadly, jak byly chatrné. Přivítalo mě měsíční světlo a pár zářících hvězd. ,,Ahoj měsíčku. Dlouho jsme spolu nemluvily," pozdravila jsem ho, jako starého přítele. Obklopovala mě zahrada a vůně podzimních květin. Ve spáncích mi tupě tepalo a nepomohlo, ani když jsem si promnula čelo.

Měla jsem menstruaci a břicho mě neustále bolelo. V noci jsem špatně spala. Pronásledovaly mě noční můry, na které jsem si po probuzení nepamatovala, ale připadala jsem si jako v pasti.
Teď to, ale bylo jiné.

Nabrala jsem do plic čerstvý vzduch a snažila se ignorovat bolest v podbříšku. Zatančila jsem pár tanečních krůčků. Po chvíli jsem se svalila na mokrou trávu. Můj zvonivý smích se nesl celou zahradou. Dala jsem si ruce pod hlavu a jen tak pozorovala měsíc v úplňku. Nevadilo mi, že je tráva vlhká, a že nedej Bože nastydnu.

Najednou jsem uslyšela kroky. Přibližovaly se čím dál víc. Zatajila jsem dech. Doufala jsem, že jim potrvá, než mě najdou. Chtěla jsem ležet v trávě jako obyčejná dívka a ne jako královna. Upustila jsem všechny starosti. Vypudila jsem všechno, co mi napsala moje matka, všechny její starosti s vládou a protestanty. Nemá to lehké stejně jako já nebo Marie. Musela se přestěhovat do Skotska, kde zůstala do teď. Je obklopená nepřáteli stejně jako já nebo moje matka.

Připadalo mi, že od okamžiku, kdy si mě matka dala zavolat a oznámila mi, že se budu vdávat, se všechno rázem změnilo. Má svatba, smrt otce, odjezd z mé milované Francie, potom zemřel František a konečně můj potrat. Měla jsem pocit, že přijdu o každého, koho miluju. Jediné, co mě drželo v tuhle chvíli nad vodou, byla tahle krásná obloha a měsíc. Filip tu nebyl a Carlose jsem neviděla dva dny.

Kroky se přiblížily ještě víc a já ztuhla.
,,Tak jsme domluveni," ozval se mužský hlas.
,,Dobře," odpověděl druhý muž. Očkem jsem postřehla, jak si podali ruce a potom jeden odešel. Neodvážila jsem se pohnout. Doufala jsem, že mě osoba neuvidí a bude si myslet, že vidí třeba křoví. Muž si odkašlal a pak se jeho pohled stočil ke mně.
,,Nejsi moc nenápadná," řekl velice známý hlas, až mě píchlo u srdce. Otočila jsem hlavou a potlačila slzy.

Sklonil se nade mnou a usmál se. Jeho šedé oči se vpíjely do mého těla.
,,Co se děje?" zeptal se Carlos.
,,Tvůj otec přikázal, aby mě neustále hlídali."
,,Slyšel jsem," podrbal se na zátylku. ,,A ty jsi jim teď utekla?"
Přikývla jsem. Carlos si lehl vedle mě. Chvíli jsme beze slova leželi vedle sebe a pozorovali oblohu.
,,Moc mi ho připomínáš."
Oba jsme otočili hlavou a navzájem si hleděli do očí.
,,Vzhledově," dodala jsem.
,,Je to tak divné."
,,A co?" otázal se.
,,Neustále na něj myslím, i když zavřu oči. Představuju si, jak přijede na bílém koni a dá mi růži. Pak mě obejme a dá mi ten nejsladší polibek."

Zavřela jsem oči a přitom vzpomínala na všechny společné chvilky, které jsem s Filipem prožila. I když jsem na něj byla naštvaná a to dost, moc mi chyběl.
,,Miluješ ho," řekl Carlos.
Zadívala jsem se na něj.
,,Ano," přiznala jsem.
,,Miluju ho. Ale bojím se mu to říct, protože nevím, co cítí on ke mně. A kdyby něco cítil, nepřiznal by to."

Carlos překvapeně zamrkal.
,,Miluje tě. Jinak by nenařídil tvé nepřetržité hlídání."
Sama jsem byla překvapena nad tím, co jsem mu všechno řekla. Dál jsem nemluvila. Pozorovala jsem černou oblohu posetou hvězdami.
Stiskla jsem Carlosovu ruku.
Náhle jsem si vzpomněla, co jsem kdysi řekla měsíci.
Zkusím ho milovat...
A taky že jo.
Miluju Filipa.

Náhle se ozvalo několik mužských hlasů a v dáli se objevilo světlo pochodní.
,,Už tě hledají," poznamenal Carlos.
Rychle jsem vyskočila na nohy. Carlos hned za mnou.
,,Co budeš dělat?"
Pokrčila jsem rameny.
,,Půjdu k altánku. Tam je nenapadne hledat. Najdou mě, ale až za hodně dlouhou dobu."
,,Jdu je zdržet."
,,Děkuju moc, Carlosi," objala jsem ho na rozloučenou.
Stál jako zkoprnělý, když jsem odcházela. Zamávala jsem mu a pak jsem se rychle rozeběhla.

Bylo mi jedno, jestli budu mít nějaký průšvih. Nadzvedla jsem sukni a běžela. V plicích mi bodalo, když jsem doběhla k dřevěnému altánku. Kolem něj se rozprostíraly černobílé břízy. Občas zahoukala sova, ale jinak bylo úplné ticho. Lehla jsem si na lavičku v altánku a přitom jsem se zaposlouchala do pravidelného houkání sovy, která bydlela na nedalekém stromě. Pohodlně jsem se uvelebila a zavřela oči.
,,Miluju tě Filipe, ať jsi kde jsi," zašeptala jsem, než jsem se propadla do hlubokého spánku.

Ahojky! Jak se Vám líbila dnešní kapitola? Moc děkuji za Vaše hlasy a čtení. Omlouvám se za případné chyby. A jak se Vám líbí Carlos?
Nebo Cristal?
Vaše AnetPilaov