Královny nepláčou

16 Kapitola-Setkání

Alžběta:

Zdál se mi sen. Nebo to možná nebyl sen. Seděla jsem v bílém křesle v místnosti, kterou jsem neznala. V ní byla dřevěná kolébka, kde ležely dvě malinké holčičky. Obě byly naprosto stejné. Tmavě hnědé vlasy, jako mám já, měly, jak vrabčí hnízdo.
Zamrazil mě mráz po zádech, když jsem si uvědomila, kdo leží v té kolébce. Byly to mé mrtvé sestry Jeanne a Viktorie.

,,Jsi tu brzo," ozval se za mnou známý hlas, který jsem slýchávala už od narození. Na jedné lavičce seděl můj otec. Vypadal přesně, jak jsem si ho pamatovala.
,,Otče? Co tu děláš?"
,,Spíš, by jsem se já měl ptát, co tady děláš ty?" otázal se.
Zaraženě jsem stála vedle kolébky s mými sestrami.
,,Proč tu jsi, mé dítě?"
,,Mám horečku. Kde to jsem?"
,,Jsi na pomezí smrti a života," odpověděl otec.
,,Je to jen sen," pokrčil jsem rameny.
,,Není." Otec se zvedl a zatřásl se mnou. ,,Musíš žít, Alžběto. Vrať se tam."

,,Proč? Jaký to má smysl, když jsem o Vás přišla?" koukla jsem ke dveřím, kde stál František s malým Ludvíkem v náruči. ,,Jaký to má smysl?"
,,Jaký? Ať už kvůli tvé matce, tvým sourozencům nebo Filipovi. Miluješ ho. Tak se k němu vrať, Alžběto. Vrať se k lidem, kteří tě milují."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nemiluje mě."
,,Řekl ti to?"
,,Ne," odpověděla jsem.
,,Tak se ho zeptej! Vrať se."
,,Jak?" chytla jsem otce za ruce.
,,Nadechni se," řekl jen a dal mi pusu na tvář.
,,Řekni mu, že ho miluješ a žij." To byla poslední slova, která mi řekl.

Chtěla jsem žít.
Chtěla jsem žít s Filipem.
Mít s ním děti a žít.

Proto jsem se nadechla.

Otevřela jsem oči. Byla jsem zpátky ve své komnatě. Vedle mé postele seděl Filip s hlavou skleslou. ,,Proč jsem to jen udělal? Nikdy mi neodpustí," mumlal si Filip pro sebe. ,,Má pravdu. Jsem netvor." Filip si přejel rukami po obličeji.
,,Co ti nikdy neodpustím?" zasýpala jsem.
Filip se na mě šokovaně podíval. V očích se mu zaleskly slzy.
,,Alžběto! Doktoři si mysleli, že jsi mrtvá." Pevně mě stiskl ruce.
,,Naše miminko je..."
Tušila jsem to. Nemohlo přežít. ,,Potratila jsem?"
Filip přikývl. ,,To nevadí. Můžeme mít další. Jsem tak rád, že jsi přežila. Tolik jsem se o tebe bál. Bál jsem se, že tě ztratím. Protože si nedokážu představit život bez tebe," řekl a já měla pocit, že mi srdce pukne.
,,Potřebuješ něco má drahá? Hudebníky či knížku? Nebo chceš spát?"
,,Vilém. Kde je?"

Filip zbledl. ,,Už nikdy neříkej jeho jméno. Rozumíš?!"
Kývla jsem na souhlas. Co to do něj vjelo?
,,Zavolej mi prosím mé dvorní dámy."
Přikývl a stal ze židle. Přitom si urovnal kabátec.
,,Měj se hezky," utrousil, než odešel.
Dlouhou chvíli jsem zírala na místo, kde před okamžikem seděl. Proč je tak naštvaný?
,,Nemiluje mě. Měla jsem tam zůstat."
Do dveří vstoupil můj fraucimor.
,,Kde Vaše Výsosti?" optala se jedna dvorní dáma.
,,Ale nikde."
,,Tolik jsme se o Vás bály Výsosti," řekla Cristal.
,,Jsme rádi, že jste v pořádku," řekla zase Verónica.

Přikývla jsem. ,,Co se událo během mé nemoci?"
Dívky se rozestoupily kolem mé postele. Verónica pohlédla nedůvěřivě na Cristal.
,,Jen mluvte," pobídla jsem je.
Cristal na prázdno polkla.
,,Poté, co jste ulehla do postele, král nechal vyhodit prince Viléma. Odjel zpátky do Nizozemí. Jeho Veličenstvo král povolal nejvyhlášenější lékaře všech dob, aby Vás uzdravili. Král byl po celou dobu u Vašeho lože a podával Vám sirup, a také Vám četl. Když Vás našli v bezvědomí," zakoktala Cristal, ,,prohlásili Vás za mrtvou. Krále to tak sebralo..... Zachránil Vás jeden italský doktor."

Povzdechla jsem si.
,,Je tu ještě? Ten doktor?"
,,Ne," odpověděla jednoslovně Cristal.
,,Dobře. Přineste mi papíry a psací potřeby. Napíšu mu děkovný dopis."
,,Jistě," odpověděla Verónica, která vzápětí zmizela.
,,Přišly mi nějaké dopisy?"
,,Ano. Tucty od Vaší matky a Vaších sourozenců."
Světlovlasá dáma jménem Luisa mi podala stříbrný podnos, kde byly zapečetěné dopisy. ,,Děkuju ti, Luiso."
Blondýnka kývla a vrátila se zase na své místo.

Většina dopisů byla opravdu od mé matky. Psala, že se modlí, abych se co nejdřív uzdravila. Taky psala o tom, jak se mé sestře Claudii narodilo dítě, nebo, jak Margot roste do krásy.
Jeden dopis, ale nebyl od matky, byl od Marie.

Milá Alžběto, slyšela jsem, že jsi nemocná, a tak ti přeji brzké uzdravení. Také bych ti chtěla oznámit skvělou novinku. Jsem zasnoubená s lordem Darnleym, vévodu z Albany. Je naprosto úžasný. Nebudu ti tady povídat o lásce. Jsem jim okouzlena to je vše. Budu doufat, že láska přijde časem. Taky doufám, že jsi v manželství šťastná. Velice lituji, že se nemůžeme vídat.
Obě jsme královny, a tak se podle toho musíme chovat a podřizovat. Modlím se za tebe.

Tvá Marie

Najednou se mi vybavila jedna vzpomínka:

,,Proč mi zakrýváš oči, Bětko?"
Zachichotala jsem se.
,,Jakou mám barvu očí?" otázala jsem se. Marie si skousla ret. ,,Úžasnou."

Hlasitě jsem se zasmála. Odložila jsem dopis na postel. Tolik mi chyběla. Ale měla pravdu, už nikdy se neuvidíme, jsme královny. A Marie se bude vdávat. Mezitím má sestra porodila první dítě. Jak já jí záviděla. Chtěla jsem mít miminko. Chovat ho v náručí a říkat mu, jak moc ho miluju. Nu což je mi teprve devatenáct. Dítě ještě můžu mít.

V tu chvíli mi něco docvaklo, něco velmi důležitého. Vstala jsem z postele i přes velké motání hlavy.
,,Vaše Výsosti! Co to děláte? Máte ležet," napomenula mě Verónica. ,,Lehněte si zpátky."
,,Ne. Jdu za svým manželem."
Navlíkla jsem si na sebe župan.
,,Nikdo mi v tom nezabrání."
Nechala jsem za sebou udivené pohledy dam a pak jsem se vydala na chodbu. Musím mu konečně říct ty dvě zatracený slova.

Vrazila jsem do dveří od jeho pracovny. Zrovna seděl okolo mahagonového stolu spolu se svými poradci. Jakmile jsem vtrhla do pokoje, všechny oči  v místnosti se na mě upřely. Filipovi šedé oči mě se zájmem pozorovaly.
,,Pánové omlouvám se, že Vás ruším, ale potřebuji nutně mluvit s králem."
Filip pokynul rukou, aby odešli. Když jsme se v pokoji ocitli sami, padla jsem na kolena a rozbrečela se jako malá. Pevně jsem chytla Filipovi ruce. S uslzenou tváří jsem na něj pohlédla.
,,Už nemůžu dál," zavrtěla jsem hlavou. ,,Už nemůžu dál skrývat své city k tobě." Mé srdce se svíralo tolik pocity- láskou k němu.

Utřela jsem si slzy.
,,Miluju tě, Filipe. Miluju tě."
V jeho očích jsem spatřila něhu. ,,Miluju tě," zopakovala jsem, ,,v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí."
Filip si mě přitáhl do náruče a utřel mi zbývající slzy.
,,I když ti to nikdy neříkám, věř, že cítím to samé."
Znovu jsem se rozplakala.
,,Proč pláčeš?" otázal se.
,,Štěstím."
Po těle mi projela vlna tepla, která obklopila každičkou část mne a vytrhla mou mysl ze snění. V touze jsem zvedla hlavu, aby se naše rty setkaly.

Ahojky! Po delší době přemlouvání jsem konečně vydala kapitolku. Snad se Vám aspoň trochu líbí.
Vaše AnetPilaov