Královny nepláčou

8 Kapitola-Den D

Podzim 1560, Královský palác v Aranjeuezu

Alžběta:

Když jsem se ráno probudila, cítila jsem neodbytnou bolest v podbřišku. Rozhrnula jsem deku a spatřila mezi mýma nohama krev. Tohohle jsem se děsila, už od chvíle, kdy jsem přijela do Španělska.
,,Dobré jitro," pozdravila mě Patricie. ,,Děje se něco?"
Uviděla můj vyděšený výraz.
,,Já..." Než jsem cokoliv stačila říct, všimla si zakrváceného prostěradla.
,,Musím to říct."
,,Já vím," přikývla jsem 
,,Pojďte se umýt. Připravím Vám koupel," nabídla.
,,Děkuju ti."

Po koupeli přišel můj fraucimor včele s Filipem. Náš vztah byl o něco vřelejší. Nedokázala jsem, ale přijít na tu jeho odtažitost a zdrženlivost. Od té doby, co mě políbil v mém ateliéru, uběhl půl rok. Neustále se mi o něm zdály sny. Vždycky když ho vidím, mám velkou touhu ho obejmout a políbit. Jsem ale španělská královna a musím se chovat podle etikety. Proto je od toho polibku v ateliéru víc zdrženlivý. Můj život ve Španělsku se stal rutinou:
Ráno vstanu, posnídám v posteli, pomodlím se, naobědvám se, procházím se v zahradách, nebo maluju a pak přijímám do salónku nejrůznější šlechtice.

,,Má drahá, gratuluju Vám. Jsem potěšen novinkou," řekl Filip, když mě políbil na tvář.
Rozpačitě jsem kývla. Moc dobře vím, že až mi menstruace skončí, manželství bude konzumováno.
,,Mám pro Vás dárek," oznámil Filip.
,,Dárek?"
,,Ano. Pojďte se mnou," vzal mě za ruku. Nad jeho milým gestem jsem byla velice překvapena. Asi se chová tak hezky jenom proto, že se dozvěděl, že se mnou za chvilku může spát. Všichni už o tom věděli. Cestu nám zastoupil Don Carlos. Usmála jsem se na stejně starého Filipova syna z prvního manželství. Vypadal stejně jako jeho otec jen v mladší podobě. Stejně velký dolní ret, bílá pokožka, světlé vlasy a modré oči. Původně mě s Carlosem zasnoubili, ale nakonec jsem si vzala jeho otce.
,,Done Carlosi, jak pak se máte?" zeptala jsem se mile.
Filip se mezitím snažil vyhnout se očnímu kontaktu se svým synem.
,,Úžasně. A vy?" otázal se.
,,Taky. Asi už jste slyšel tu novinku?"
Přikývl. ,,Slyšel a moc gratuluji. Uvidíme se na obědě. Zatím na shledanou."
,,Na shledanou, Alžběto. Otče," pokynul na pozdrav a odešel.

Když zmizel z do doslechu, otočila jsem se k Filipovi.
,,Úsměv by tě nezabil, Filipe. Vždyť je to tvůj syn," pokárala jsem ho.
,,Chovám se tak, jak se choval otec ke mně," podrbal se na vousech.
,,V tom bude ten problém. Zamysli se nad tím. Musíš mu občas vyznat, že ho máš rád. I když jen úsměvem nebo milým slovem. Kam to vůbec jdeme?" optala jsem se trošku víc podrážděně. ,,Promiň mi. Není mi dobře."
,,Za pár minut tam budem."
Vyšli jsme ze zámku a pokračovali v cestě úzkou pěšinkou, která vedla ke stájím.
,,Zavři oči," zašeptal Filip.

Okamžitě jsem uposlechla Filipův příkaz. Znenadání jsem ucítila Filipovi rty na těch mých. Rozbušilo se mi srdce jako mladé dívce, která se tajně schází se svým milencem. Nedaleko jsem zaslechla dusot koňských kopyt. Zvuk se blížil čím dál víc. Možná si spolu vyjedeme na vyjížďku, zaradovala jsem se. Filip se odtáhl a předal mi do rukou koňské otěže. Když jsem konečně otevřela oči, spatřila jsem krásnou bílou klisnu. Bílou jak nejčistší sníh nebo okvětní lístky sněženky.
,,Pro tebe."
,,Děkuju ti. Má jméno?" zeptala jsem. Mezitím jsem klisnu pohladila po šíji.
,,Ne. Je jen tvoje. Pojmenuj si jí, jak chceš," řekl Filip.
,,Bude se jmenovat Sněženka. Pojedem se projet, Filipe?"
,,Ne, ale ty můžeš. Mám ještě nějaké vyřizování," vysvětlil.
,,Jistě. Nebudu tě zdržovat," letmo jsem ho políbila na tvář. ,,Uvidíme se při obědě?"
,,Ano, uvidíme se. Zatím se měj hezky, Alžběto," stiskl mi jemně ruku na rozloučenou.
,,Ty taky," zamávala jsem mu a sledovala, jak jde po pěšince.
,,Hej ty! Pojď jsem," zakřičela jsem na sluhu, který se potuloval kolem.
,,Ano, má paní. Co si přejete?"
,,Zajděte prosím za mými dámami a vyřiďte jim, aby si na sebe vzaly jezdecké boty a přišly za mnou a připravte koně," řekla jsem sluhovi.
,,Jistě, má paní. Hned to udělám," uklonil se a rozeběhl se k zámku.