Královny nepláčou

5 Kapitola-Cesta

Alžběta:

Kočár se drkotal po kamenité cestě. ,,Já chci taky manšela,"
zašišlala šestiletá Margot. Měla milou povahu, byla zvídavá a ráda se učila. Těšila se výbornému zdraví a milovala jízdu na koni jako já.
,,Budeš ho mít, Margot, ale až povyrosteš," řekla jsem své sestřičce.
,,Chci být královnou," máchla rukama. Na hlas jsem se zasmála. ,,Budeš." Margot se usmála a podala mi svou panenku.
,,Jak pak se jmenuje?"
,,Anna," odpověděla. Panenka měla stejně tmavě hnědé vlasy jako Margot. ,,Až budu královnou, tak tě přijedu navštívit," zajásala Margot.
,,Tak jo, Margot." Doufala jsem, abych svojí rodinu aspoň jednou uviděla, když budu bydlet ve Španělsku. Jako manželka krále si nemůžu jen tak odjet. Nechtěla jsem, abych je viděla naposled. Proto jsem si Margot k sobě přitáhla a po zbytek cesty jsem si s ní hrála nebo ji objímala.

,,Vyhrál jsem!" zajásal Karel.
,,To neplatí!" odhodila Margot karty. Usmála jsem se nad tím, jak se hádají. Nebyla tu matka, takže se nechovali zrovna jako princ a princezna.
,,Alžběto, řekni mu, že jsem vyhrála," otočila se ke mně Margot.
,,Margot," začala jsem povídat, ale nedocházely mi slova, protože kočár zastavil.
,,Jsme tu," oznámil lokaj a otevřel dveře.
Vyšla jsem ven, ale žádné slunce mě jako obvykle nezaslepilo. Šedé mraky líně pluly po obloze.

Co jsem si měla nalhávat, těšila jsem se na svého budoucího manžela, ale přesto jsem nechtěla opustit mou rodinu.
,,Mé děti, jaká byla cesta?" přistoupila k nám matka.
,,Skvělá, matko, ale Karel neumí prohrávat," řekla Margot. Karel nic nenamítal.
,,Kdy pojedete?" vyšlo ze mně.
Matka se na chvilku usmála, ale hned jí úsměv zmizel z tváře.
,,Má milovaná dcero," objala mě náhle matka. Zamuchlala jsem se do její náruče.
,,Uvidíme se ještě někdy?" snažila jsem se potlačit nával slz.
,,To doufám," rozplakala se matka. Plakala tak srdceryvně, až mě píchlo u srdce. Viděla jsem ji plakat jen dvakrát v životě a to když umřel můj milovaný otec a když odjela teta Markéta se svým manželem. Stratila svou drahou přítelkyni a teď jsem musela opustit i já. Opatrně se odtáhla, aby mě mohla políbit na tváře. Nebyla jsem si s matkou nikdy moc blízká, ale v posledních pár měsíců jsme se hodně sblížily.

,,Nezapomeň na své postavení," pohladila mě po tváři. ,,Jsi královna, nezapomeň, ani na chvíli to neztrácej z mysli: jsi královna!"
Přikývla jsem. Postupně jsem se se všemi rozloučila. Každého jsem objala a dala mu pusu na tvář. ,,Na," podala mi Margot svojí panenku.
,,Proč mi ji dáváš?" podivila jsem se.
,,Aby ti mě připomínala," usmála se. Panenku jsem přijala.
,,Děkuju ti, Margot," objala jsem ji a přitáhla se ji do náruče. Nasávala jsem její vůni a snažila se zapamatovat její obličej. Voněla jako jarní kvítí. Opatrně jsem ji položila na zem. Margot uviděla mé slzy, které se mi náhle kutálely po tváři. Okamžitě mi je setřela. ,,Mám tě ráda, Alžběto," vlepila mi pusu na tvář.
,,Já tebe taky, Margot," rozplakala jsem se ještě víc.

Naposledy jsem objala Karla a Jindřicha. Přistoupila jsem k matce. Vzala mě za ruce a usmála se.
,,Má dcero, přeji ti do manželství hodně štěstí a lásky." Naposledy jsem matku objala.
,,Mám tě ráda, mami."
,,Já tebe také dítě."
Náhle se za mnou objevil vévoda z Alby.
,,Musíme už jet Vaše Výsosti, " řekl. Kývla jsem na souhlas. Dala jsem všem sbohem a přijala vévodovu ruku. Zhluboka jsem se nadechla a naposledy jsem se ohlédla na svou rodinu. Matka se snažila neplakat. Karel a Jindřich stály jako urození princové a Margot mávala. Taky jsem všem zamávala. Snažila jsem se je zapamatovat. Nastoupila jsem do kočáru, který se okamžitě rozjel, když jsem si sedla. Rozplakala jsem se. Teď jsem ztratila kousek sebe. Kousek mé rodiny...

                          - - - - - - - - - -

Cesta do Španělska byla velmi zdlouhavá. Takovou cestu jsem postoupit nikdy nemusela, takže mi bylo velmi špatně.
,,Zastavte kočár!" zařvala jsem. Na povel se kočár prudce zastavil. Už jsem déle v kočáru nemohla být, proto jsem hned vystoupila. Okamžitě mě ovál studený vítr.
,,Děje se něco, Vaše Výsosti?"
shlédl na mě z koně Antoine de Bourbon. Moc jsem ho neznala, ale přišel mi velmi váhavý, samolibý, možná trochu i sebevědomí.
,,Jen jsem potřebovala na čerstvý vzduch," nasála jsem do plic studený vzduch. ,,Kdy si mohu v klidu odpočinout?"
,,K večeru postavíme tábor."
Trochu se mi ulevilo, že už nebudu spát v tom zatraceném kočáře. ,,A kdy dorazíme ke španělským hranicím?" optala jsem se.
,,Zítra nebo pozítří," odpověděl stroze. Lehce jsem pokývala hlavou.
,,Děkuji, Antoine."
,,Za co děkujete, Vaše Výsosti?" podivil se.
,,Za zodpovězené otázky," usmála jsem se a urovnala si šál. ,,Nebudu Vás déle zdržovat," udělala jsem malou úklonu.
,,Vaše Výsost nikdy," vyloudil se mu na tváří lišácký úsměv.

                - - - - - - - - - - - - - - - -

Byla jsem obalená několika vrstvy přehozů a dek. Za tři dny jsem se měla seznámit s Filipem. Kočár zastavil a dveře se otevřely. V záři slabého světla lucerny jsem poznala Antoina.
,,Vaše Výsosti, zastavili jsme, aby jsme si odpočinuli. Zamluvili jsme několik pokojů v hostinci," pokýval hlavou směrem k nedalekému světlu. Kývla jsem a pomalu jsem se dostala z přikrývek. Když jsem vešla ven, tmavá noc mě přívětivě obklopila studeným vzduchem.
Vzduch kolem voněl slámou a vlhkou trávou. Venkov, pomyslela jsem si okamžitě. Vzpomněla jsem si na naše rodinné sídlo daleko od Paříže. Ráda jsem jezdívala na venkov, nejen proto, že tam byl tak nádherný vzduch jako tady, ale také jsem tam unikala hluku od dvora. Schovávala jsem se tam.

Překvapivě tu nebyl žádný sníh. Mrzlo, ale sníh nebyl. Pár kroků ode mě stál docela velký hostinec. Zevnitř se ozývaly zvuky veselí a hudby. Po boku se stráží jsem pomalu šla po štěrkové cestě, která vedla k hostinci. Antoine otevřel dveře a okamžitě mě přivítalo teplo a vůně pečeného kuřete. Hudba utichla a všichni se poklonili. Usmála jsem se a kývla jsem, aby se lidé mohli bavit dál. Bylo to tu velmi prostorné. Náhle ke mně přistoupil buclatý muž středního věku.
,,Je mi ctí hostit tak vzácné hosty," uklonil se. Mužův úsměv byl velmi hřejivý, až jsem nedokázala zkrotit své rty a také se usmála.
,,To mě je ctí být tu. Máte tu velmi útulné."
,,Dáte si něco, Vaše Výsosti?" optal se hostinský.
,,Dala bych si pečené kuře a pro mé společníky také."
S tím muž odešel a já si sedla na jednu dřevěnou lavici. Kolem mne se rozestoupili stráže. Antoine si ke mně přisedl. ,,Tohle bylo velmi nepatřičné," oznámil.
,,Myslíte?" Rozpačitě kývl na souhlas.
,,Co chceš kluku?" vykřikl jeden strážce.
,,Já..," zakoktal se asi osmiletý klučina.
,,Běž pryč!"
,,Ta holota," zamumlal někdo.
,,Nechte ho. Pojď jsem kluku," podala jsem mu ruku, aby si ke mně mohl sednout. Moc mi připomínal Karla. Měli stejné hnědé vlasy.
,,Jak se jmenuješ?"
,,Kuba, Vaše královská výsosti. Posílá mě otec, abych Vám vyřídil, že občerstvení bude za chviličku."
,,Děkuju ti Kubo."