Královny nepláčou

21 Kapitola-Konec nebo začátek?

Alžběta:

Uprostřed příprav na plánovanou cestu do Nizozemí nebyl Filip během mého druhého těhotenství doma. Vrátil se však, aby byl při porodu. Filip byl možná zklamán, že znovu zplodil dceru. Proto několik dní po porodu odjel sám do Aranjeuezu a nevrátil se na křest své dcery, ačkoli kdyby se mu narodil syn, určitě by se se konaly velké oslavy. Pojmenovala jsem jí Catalina Michaela. Catalina byla o proti Isabelce strašně drobňoučká. Měla hnědé oči a vlasy jako já. Jediná Isabelka měla modré oči po Filipovi.

O další rok později jsem byla zase těhotná. Přičemž jsem trávila dny hraním karet, posloucháním vtipů svých šašků nebo sledováním malých divadelních představení v komnatách. Každý den jsem jezdila se svými dvorními dámami na oběd do obory Casa de Campo nebo do lesů u Madridu- a tak uběhlo léto...

Zrovna jsem seděla v křesle a psala dopis určený pro mou matku Kateřinu. Napsala jsem jí, že se mám dobře a mé těhotenství probíhá v poklidu. Ten večer jsem měla divný pocit, ale nevěděla jsem, čím je způsoben. Nakonec jsem si lehla do postele a vzpomínala na staré časy.

Tohle léto bylo strašné. Každý mě chtěl rozveselit, ale nikdo nechápal tu díru v mém srdci. Ptáte se čím byla způsobena?
Smrtí.

Ta prázdnota se objevila už ve Francii, když umřel otec. A teď když umřel Carlos, věděla jsem, že už život nebude takový, jaký byl. Filip ho nechal zavřít do věže, za to že chtěl utéct do Nizozemí. Carlos byl ale paličatý, a tak na protest držel hladovky. To se mu stalo osudným.

Z přemýšlení mě vytrhl Catalínin pláč. Došla jsem ke kolébce, kde ležela má malinká dcera. Vzala jsem jí do náruče, abych jí pochovala. Její pláč po chvíli přestal, ale přesto jsem jí dál kolébala v náručí. Políbila jsem ji na temeno a ona se na mě usmála. Mateřství byl opravdu nádherný pocit-plný naděje a štěstí. Kdybych neměla Isabelku a Catalinu, nevím co bych dělala.
,,Víš Catalino," řekla jsem a ona na mě upřela svá hnědá očka, ,,jednou z tebe vyroste nádherná princezna. A povinností princezny je, že se vdá za urozeného prince. Možná odcestuješ daleko jako kdysi já. Život je nevyzpytatelný, ale pořád tu pro tebe budu. Na to nezapomínej. Jsem tvoje matka a já tě budu navždy milovat."

Catalina natáhla své ručičky, aby mě zatahala za vlasy. Nahlas jsem se zasmála.
,,Catalino," zamumlala jsem, ,,nedávej své srdce každému. Prosím nedělej to. Já to udělala a mám ho na padrť zničené."
Ukápla mi slza, a když Catalina začala klidně oddechovat, tak jsem ji vrátila do postýlky. Zalezla jsem do postele a pevně zavřela oči.

Probudil mě, až vlastní křik. Mlátila jsem kolem sebe a křičela o milost.
,,Ještě ne!" vykřikl kdosi v mé komnatě. ,,Je příliš brzo."
I přes bolest jsem se usmála na Filipa, který tak křečovitě svíral mou ruku. V jeho očích jsem spatřila strach. I já se bála. Zatlačila jsem, jak jsem jen mohla, a pak se po místnosti rozlehl dětský pláč.
,,Budeš v pořádku Alžběto. Jsi silná žena," zamumlal Filip a já měla dojem, že se za chvilku rozpláče.
Najednou dětský brekot přestal a já si uvědomila, co to znamená. Filip vytřeštil oči a já taky. Vstal, aby se podíval na naší mrtvou dcerku, která bezvládně ležela v chůvině náručí.

Utřela jsem si slzy, jenž se mi kutálely po obličeji. Ze všech sil, které mi zbyly, jsem promluvila.
,,Filipe?" otázala jsem se.
Filip ke mně otočil tvář, ale pořád zůstal u naší dcery. Byl zničený jako já. Přesto se na mě laskavě usmál.
,,Ano?"
Naposledy jsem se sípavě nadechla a řekla: ,,Miluju tě."
Pak se můj svět propadl do nekonečné temnoty. Tohle byl můj konec....

Konec princezny francouzské.
Královny španělské.
Manželky a matky....