Královny nepláčou

17 Kapitola-Zima je tu

O půl roku později:
Prosinec 1564, Madrid

Filip:

Když se Alžběta uzdravila, odjel jsem s jejím svolením do El Escorialu, aby jsem tam strávil několik dnů na obrovské stavbě. Avšak v prosinci jsem byl zpět a napsal lékařům, zda by jsem s ní mohl opět spát.

Ve stejném měsíci jsem měl schůzku s francouzským velvyslancem. Poté, co jsem ujistil velvyslance o velkém zármutku z Alžbětiny nemoci a o obrovské radosti z jejího uzdravení, zkoumal jsem, zda její matka Kateřina byla při svém prvním těhotenství nemocná. Velvyslanec mi sdělil, že královna Kateřina neměla žádné problémy. Prohlásil jsem, že by moje žena měla napříště dělat všechno, co jí v tomto ohledu nařídí její matka.

Probudil jsem se z bezesného spánku. Posadil jsem se a promnul si ospalé oči. Za okny byla černočerná tma.
Když jsem si chtěl jít zase lehnout, zjistil jsem, že Alžběta vedle mě neleží. Stála u okna a pozorovala, jak na zem dopadají bílé chomáče sněhu. ,,Zimu miluji. Každý rok po ní dychtím, těším se na ni... její krása a samota mě bodá do srdce a přináší s sebou vzpomínky na všechny předešlé zimy."

Vstal jsem z postele.
,,Nemůžeš spát?" otázal jsem se.
,,Ne," zadívala se znovu na stříbrné vločky.
Objal jsem ji kolem ramen. Ona se na mě láskyplně podívala a dala mi pusu na holé rameno.
,,Už asi neusnu," poznamenal jsem.
Tmavovláska na mě pohlédla s otázkou v očích. Trochu pozvedla pravé obočí. Přitom se uculila, že ví, na co myslím. ,,To ne," uchechtl jsem se. ,,I když," zamyslel jsem se.

Alžběta mě strhla k sobě. Později jsme leželi vedle sebe a spokojeně oddechovali. Alžběta se dívala z okna a měla ruku kolem mého krku.
,,Chci ti něco ukázat."
,,Hmm?" zvedla se na loktech. ,,Pojď, ať to stihneme," zvedl jsem se a podal jsem ji ruku.
Zakryla si prsa a pak přijala mojí ruku.
,,Mám ti zavolat služku, nebo se zvládneš obléct sama?"
,,Zavolej mi Patricii," odpověděla.
,,Dobře."

Zavolal jsem její komornou. Potom jsem se oblékl do teplého oblečení a nechal připravit dva koně. Po chvíli jsme oba stáli před stájí. Alžběta měla na sobě bílé šaty a teplý stříbrný plášť s kožešinou.
,,Sluší ti to má drahá."
Zčervenala. ,,Děkuji."
Rychlým pohybem se vyšvihla do sedla. Napodobil jsem ji.

Zbývala asi půlhodina do svítání, a tak jsme vyrazili. Občas jsme míjeli zajíce a taky barevné sýkorky, které nádherně zpívaly melodické tóny. Zastavili jsme na kraji pole. Najednou začalo znovu sněžit. Pozoroval jsem bílé křišťálové vločky, pomalu se snášející k zemi. Pár jich spadlo do Alžbětiných tmavých vlasů, kde hned roztály.

Chytl jsem ji za ruku. Brodili jsme sněhem, jenž nám byl po kolena. Ještěže jsme se tak teple oblékli, pomyslel jsem, jinak by jsme umrzli. Přesto Alžběta zadrkotala zuby.
,,Už tam budem. Neboj," sevřel jsem její ruku pevněji.
Přikývla. Po chvíli se nám naskytl ten nejkrásnější pohled na východ slunce.

Sedli jsme si za křoví a vyčkávali. Alžběta pozorovala třpytivé slunce, které hrálo různými barvy. Natáhla ruku, jako kdyby se ho chtěla dotknout.
,,Je to tu nádherný," vydechla obláček páry.
,,To ještě není všechno. Koukej," ukázal jsem na srnky, jenž se vynořily z nedalekého lesa. Alžběta natáhla krk, aby lépe viděla. ,,Jsou kouzelné," zašeptala.
Srnky měly šedohnědou srst a velmi krátké parůžku. Nehnutě jsme seděli a koukali na srnky, jak se snaží vyhrabat zpod sněhu trávu, kterou by mohli sníst.

Vytáhl jsem z pod kabátce červeně rudé jablko. Opatrně jsem vstal, abych srnky nepolekal. Nevšimli si mě, dokud jsem nenatáhl ruku s jablkem. Chvilku jsem čekal, než se ke mně jedna srnka odvážila přijít. Nohy se jí klepaly a její černé hladové oči se na mě dívaly zespod víček. ,,Neboj se mě maličká," zahlaholil jsem.
Srnka se konečně pustila do jablíčka. Pomalu ho okusovala.

Alžběta se z dálky zasmála.
,,Já ho miluju."

Alžbětina vzpomínka na duben 1558, Paříž
Před šesti lety, kdy žila ještě ve Francii. Rok před zasnoubením s Filipem:

O této svatbě se mluvilo jako o nejromantičtější v tomto století. Naštěstí to nebyla moje svatba, ale mého bratra Františka. Měl si brát mou dobrou kamarádku Marii, královnu Skotů. Nejdřív do
Notre-Dame přišla královská garda, následovaná hudebníky ve žlutočervených livrejích, kteří hráli na housle, trumpety, píšťaly a bubny. Pak se objevila otcova soukromá družina tvořená stovkou komořích. Potom šli dvořané a vzdálení příbuzní, všichni skvostně oděni do hedvábí a sametu.

Následovali preláti a pak šel sám ženich dauphin František a po jeho bocích moji bratři-Karel a Jindřich. Po chvíli se všem přítomným naskytl ten nejkrásnější pohled- Marie Stuartovna, oslnivý zjev v bílých šatech s dlouhou vlečkou s diamanty a safíry, na tmavých vlnitých vlasech posázenou zlatou korunou, na které byly perly a barevné drahokamy.

Divákům a stejně tak i hostům se z úst draly vzdechy. Mariiny bílé šaty dávaly dokonale vyniknout její krémové pleti a nádherným kaštanovým vlasům. Dlouhou vlečku jí nesly dvě dvorní dámy, vysoké a štíhlé jako královna sama. Po Marií vešla do katedrály moje matka a otec. Se sestrami jsem také vešla do katedrály. Na sobě jsem měla upnuté šaty z obarveného oranžového hedvábí.

Jak jsme všichni mizeli v katedrále, lidé na tribunách se nahrnuli k oknům, aby něco z obřadu zahlédli. Kardinál de Bourbon vítal královskou společnost při jejím vstupu do kostela. Zatímco pronášel modlitby, byly do davů házeny zlaté a stříbrné mince. Až do katedrály byly slyšet výkřiky: nadšené výkřiky těch, jimž se podařilo chytit peníz a nespokojené výkřiky neúspěšných chytačů. Po celou dobu, co probíhal obřad, výkřiky neustávaly.

Málem jsem se rozbrečela, když jsem viděla, jak si František s Marií odříkávají manželský slib. Moc dobře jsem věděla, že já takovou svatbu nebudu mít. Provdají mě, jak se jim nejlépe bude hodit. Obřad skončil a vydali jsme se do biskupského paláce, kde na nás čekala hostina. Po hostině můj otec vyzval Marii k tanci. Hned po tom u mě stál František a žádal o čest si se mnou zatančit. Usmála jsem se na něj. ,,Jistě. Pojďme si zatančit bratře," přijala jsem jeho rámě.
,,Vypadáš dobře, bratře," řekla jsem, protože to byla pravda. Usmál se se.
,,Ty taky." Byl trošku bledý, ale to vždycky. Jeho hnědé oříškové oči mě pozorovaly. ,,Je to nejšťastnější den v mém životě."
,,Máš obrovské štěstí," odpověděla jsem. Pohlédla jsem na jeho neposlušný světlý pramen vlasů. Tanec skončil a strčila jsem mu nezbedný pramen za ucho.
,,Běž tančit s Marií." S těmi slovy jsem odešla.

V polovině okázalého bálu vplulo do tanečního sálu šest zlatých galeon se stříbrnými plachtami. V každé seděl maskovaný princ. ,,Tak dámy, která chce se s námi projet?" zvolal jeden princ. Pozorovala jsem tu krásnou podívanou.
,,Mé dítě, nasedni," zvolal ke mně velice známý hlas. Otec ke mně natáhl ruku. S tou maskou bych ho vůbec nepoznala. Opatrně jsem vstoupila do galeony.

Okamžitě, jak jsem si sedla, otec začal šlapat. Tahle malá lodička měla šlapadla a jezdila na kolečkách. Vypadalo to jako, kdyby jsme opravdu pluly po moři. Zahihňala jsem se.
,,Je to nádherné otče!"
Z masky se na mě koukaly jeho hnědé oči. Vždycky byl rozhodný a pevný ve svých názorech. Jeho oblíbený sport byl tenis a také miloval lov, na který mě vždycky brával.

Když jsme pluli po tanečním sálem, zahlédla jsem moji mámu. Zrovna se bavila s Montmorencym. Montmorency měl velký smysl pro detail a byl přesvědčený o své neomylnosti. Také byl velmi samolibý, autokratický, domýšlivý a nemožný puntičkář, ale za to byl nejvěrnější svému králi. To se mu muselo uznat.

Asi hodinu jsem se bavila s ostatními hosty v sále. Potom jsem se omluvila a šla do postele. Byla jsem šťastná, že jsem tu mohla být. Až pozdě večer v posteli jsem si uvědomila, že za chvíli budu nevěsta já.

Ahojky! Dneska jsme se podívali do minulosti. Chtěla jsem trošku popsat Františka, protože ze začátku neměl moc prostoru. Odpočívej v pokoji!
Vaše AnetPilaov