Královny nepláčou

14 Kapitola-Druhé líbanky

O pár měsíců později:
Květen 1564, Aragonie

Filip:

Sešel jsem se s francouzským velvyslancem. Byl to asi čtyřicetiletý muž hubenější postavy. Nejdřív jsme mluvili o správě země a pak se náš rozhovor přenesl ke Kateřině, Alžbětině matce. Velvyslanec si odkašlal a netrpělivě podupával nohou.

,,Máte ještě nějaký vzkaz od Její Výsosti Kateřiny?" zeptal jsem se.
,,A..ano," zakoktal.
Nadzvedl jsem obočí.
,,Mám vyřídit naše přání, abychom se dočkali dětí. A velkou naději, aby jste mohl prokázati oprávněnost našeho mínění, že jste dobrý manžel."
Nemohl jsem se už ovládnout. Nedokázal jsem zadržet salvy smíchu, které se neodbytně draly na povrch. Velvyslanec vykulil oči a sledoval, jak se nahlas směju.

,,Pane velvyslanče, ujistěte prosím mojí tchýni, že se vynasnažím, abych dostál své pověsti, již jsem si vysloužil ve Francii." Nepřestával jsem se smát. ,,Ještě něco?"
,,Ne," zavrtěl hlavou.
Po chvíli jsme se rozloučili a velvyslanec odešel. Rychle jsem rozkázal sluhům, aby začali balit. Je načase jet domů. Za mou Alžbětou.

                         - - - - - - - - - -

Květen 1564, Madrid

Alžběta:

Procházela jsem se s dvorními dámami zahrady, když v tom přiběhla udýchaná Cristal.
,,Děje se něco, Cristal?"
,,Král," snažila se popadnout dech, ,,přijel."
Vytřeštila jsem oči. ,,Kde je?"
Měl přijet, až zítra. A já nebyla moc hezky ustrojená. Nemohl mě vidět takhle!
,,Zatím ve stájích."
Nadzvedla jsem sukni a rozeběhla se. Dvorní dámy jsem nechala za sebou a běžela. Míjela jsem udivené pohledy zahradníků a sluhů, také pestrobarevné květy, které nádherně voněly.

Doběhla jsem na nádvoří, kde jsem se následně rozhlédla, jestli tu není Filip. Nebyl, a tak jsem běžela dál, dokud jsem nebyla ve své komnatě a nezaklaply se za mnou dveře. Má komorná Patricie mě přivítala úklonou. ,,Patricie rychle mi vyndej ty červené šaty!"
,,Jistě, Vaše Výsosti."
Patricie vyndala z truhly krásné šaty s hlubokým výstřihem. Pomohla mi je obléknout a dala mi vlasy do síťky. Po chvíli přišli do pokoje ostatní dvorní dámy.
,,Kdy přijde?" zeptala jsem se a široce se usmála nad tím, že ho brzy uvidím.
,,Král se s Vámi sejde u večeře," odpověděla Ana.

Neskonale jsem se na něj těšila. Neviděla jsem ho osm měsíců, ale připadala mi to jako věčnost.
,,Večeře se bude konat za hodinu."
Přikývla jsem a sedla si do okenního výklenku, kde jsem pozorovala zapadající slunce. Neodtrhla jsem oči, ani když slunce zmizelo za obzor a oblohu zahalil černý plášť.

Všechny pohledy se ke mně stočily, když jsem začala zpívat. Vybavila se mi písnička, kterou zpívala brunetka na slavnostech a tu píseň mi věnovala. Tehdy ji zpívala anglicky, ale já teď mým rodným jazykem.

Nezapomněla jsem slova. Pobrukovala jsem si ji, i když sluha oznámil večeři. Vyrazila jsem sama do jídelny. Chodby byly poněkud prázdné a přítmí, co v nich panovalo, bylo naprosto kouzelné. Můj pohled zavadil o obraz, kde byla vyobrazena nádherná rusovlasá žena stejného věku jako já. Její tvář se zdála tak vážná a pohled upírala kamsi do prázdna. Srdcovité rty zdobily ženin oválný obličej. A ty oči.....
Modré, hluboké, zároveň chladné jako občas ty Filipovi.