Královny nepláčou

Epilog

O dva roky později, z pohledu Filipa:

Hrála hudba a já stál u oltáře. Uběhly dva roky od smrti Alžběty. Ministři mě dlouho přemlouvali, abych se znovu oženil. Potřeboval jsem dědice, protože můj syn Carlos zemřel. A tak jsem se díval, jak uličkou kráčí světlovlasá dívka s modrýma očima. Alžbětu jsem miloval a nevýslovně mi chyběla její společnost. Jedinou útěchou bylo, že mi dala Alžběta tak nádherné dcery.

,,Moc mi chybíš Alžběto," zamumlal jsem.
,,I ty mě, Filipe."
Vedle mě stála Alžběta a usmívala se na mě.
,,To už blouzním?" otázal jsem se.
Alžběta jen pokrčila rameny.
,,Bojím se Alžběto. Moje povinnost je zplodit dědice, ale nechci si jí vzít. Odpustíš mi to?" optal jsem se.
,,Není, co odpouštět, Filipe. Vezmi si Annu Habsburskou. Bude skvělá matka a tvoje společnice," usmála se a chytla mě za ruku.
,,Vychovej s ní naše dcery, Filipe. Bůh ti dal novou šanci, tak jí využij. Miluj jí jako mě, prosím."
Zamrkal jsem a Alžběta zmizela.

Otočil jsem se a podíval se na přicházející Annu. Pokusil jsem se usmát. Natáhl jsem k ní ruku a ona ji přijala. Kolikrát se tohle bude ještě opakovat?

Ahojky! Tohle už je konec. Všechno jsem psala podle skutečnosti. Sama jsem si přála, aby měla Alžběta delší život, ale nebyl jí dopřán. Byla pohřbena v Královské hrobce kláštera El Escorial, avšak nikoli po boku svého manžela Filipa a ostatních královen, neboť se nestala matkou krále Španělska. Odpočívej v pokoji!

Jinak moc děkuji všem, kteří to dočetli až sem. Moc děkuji za Vaší podporu.
Zatím ahoj!