Královny nepláčou

18 Kapitola-Přípravy

O pár dalších měsíců později:
Jaro a léto 1565

Alžběta:

,,Přišel Vám dopis Vaše Výsosti," oznámil mi sluha. Podal mi ho a já jen  kývla hlavou na znamení díků. Po přečtení onoho dopisu se mi srdce dočista zastavilo. Přečetla jsem si ho znovu, jestli se mi to jen nezdá. Odešla jsem do ložnice, tam jsem si zula střevíce a vyskočila na postel. Pak jsem se rozkřičela radostí a skákala na posteli jako malá holka.
,,Jooo!!" křičela jsem.
Zapomněla na zábrany. V tuhle chvíli jsem byla nejšťastnější dívka pod sluncem a ne královna.

Uvidím matku a sourozence. Já je po tolika letech konečně uvidím!
,,France!! France!! Je verrai ma famille!" křičela jsem francouzsky.
Nepřestávala jsem skákat a smát se na celé kolo. Měli jsme sejít 14. června na hranicích mezi Španělskem a Francií. Celou akci matka nazvala Grand Tour.
Matka tím chtěla světu ukázat, že se jen tak nevzdá, proto cestovala s celým dvorem po Francii, aby uhájila svoje postavení ve společnosti.

Najednou do mé ložnice vtrhly dvorní dámy a civěly na mě, jako kdybych se pomátla. Seskočila jsem z postele a urovnala si šaty.
,,Felicio, zajdi za ševcem a vyřiď mu, že potřebuji udělat střevíce," oslovila jsem jednu dvorní dámu. Felicia rozpačitě kývla na souhlas a s úklonou zmizela.
,,Mirando ty zajdi za švadlenou a Thalie ty zajdi za dvorským klenotníkem. Sofinisbo ty mi dones papír a něco na psaní. A Ano ty dojdi pro Její milost vévodkyni z Alby."
Skoro každá dáma se rozešla, aby splnila můj úkol, co jsem jí dala.

Jakmile jsem matce odepsala dopis, pustila jsem se do příprav. Nechala jsem dát ušít šaty, udělat nové střevíce a boty a vybrala krásné šperky pro rodinu jako dárek, až je uvidím. V mé komnatě se to jen hemžilo lidmi a připadala jsem si jako v úlu.
,,Ne tato látka se mi nelíbí. Támhleta je lepší. Musím vypadat úžasně."
Do večera jsem si neodpočinula. Plánovala jsem a plánovala.

Usnula jsem v křesle s plánky cesty do Bayonne, kde jsem se měla setkat s rodinou. Ze spánku mě probral mužský hlas.
,,Jsi tak krásná, když spíš."
Otevřela jsem oči a spatřila Filipa, jak mě pozoruje.
,,A ty můj milý..." nedořekla jsem to, protože mě Filip políbil na rty. Tiše jsem vdechla stén do jeho úst. Líbal mě prudce, hladově a vášnivě a já přemýšlela, kde se v něm tohle vzalo.
Můj odměřený Filip se nechal pro tentokrát unést a já s ním. Později opřená o loket jsem se nakláněla nad Filipem a nestačila jsem se nasytit pohledem na jeho čelo, jenž ve spánku ztratilo vrásky, na jeho ústa, najednou měkká a vlahá. V tu chvíli mi byl Filip vydán napospas, jako je vydáno dítě v náručí matce. To také nic neví o lásce, které ho obklopuje že všech stran. Tehdy nebyl Filip králem a já nebyla královnou.
Já nebyla královnou....

O pár týdnů později:

Filip měl jet se mnou. Šest let už Filipa  moje matka žádala o setkání a on se jí šest let vyhýbal. Filip byl přesvědčen, že má matka Kateřina, kterou přezdíval ,,Madame La Serpente",
je oportunistka a vždy sleduje jen vlastní prospěch. Její polovičatá opatření a neschopnost žít podle pevných a neochvějných zásad se mu z hloubi duše protivily. Bránil se tak, že se před ní schovával. Má matka si po právu v Filipových očích vysloužila pověst bezzásadové ženy vyhýbavými a nejednoznačnými výroky, zvlášť když po ní žádal rozhodný postoj v náboženských otázkách. Filip proto usoudil, že když zůstane ,,neviditelný", nebude mu hrozit, že se dá oklamat jejími manipulativními půvaby a nespolehlivými sliby.

Filip byl znechucen ediktem z Amboise a nějakou dobu po začátku Grand Tour Kateřině sdělil, že jelikož není obvyklé, aby panovník vyjel za hranice svého království za účelem s schůzky s jinými panovníky. To znamenalo, že se s ní nesetká. Mě nicméně dovolil, podniknout cestu do Bayonne, příhodného místa pro schůzku na francouzsko-španělských hranicích. Tato akce měla být čistě rodinnou záležitostí.

Jenže na to se vše obrátilo. Dobalovala jsem si zrovna poslední věci, když se do pokoje přiřítila Cristal.
,,Madam král...," řekla zadýchaně.
Ostražitě jsem se na ní podívala.
,,Co se děje? Pověz mi to," vybídla jsem Cristal.
,,Vaše královna matka Kateřina se sešla s emisarem tureckého sultána. Což Jeho Veličenstvo Filipa rozhořčilo. A od svých zvědů se Jeho Veličenstvo dozvědělo, že z Dieppe má vyplout francouzská expedice na Floridu."
,,A to znamená, co?" zeptala jsem se i přesto, že jsem to věděla.

Španělé si totiž úzkostlivě střežili své objevy v Novém Světě a zlobilo je, že si jiný národ dovoluje ohrozit jejich zájmy na dobytých územích, která tak ústavně plenili. Třeba kdyby je náhodou ohrožovala moje matka.
,,Jeho Veličenstvo Vám zakázalo cestu za matkou."
Jakmile to Cristal dořekla, vybuchla jsem jako sopka Vesuv. Jak se jen opovažuje?! Já tu týdny připravuju cestu a pak on jediným mávnutím ruky všechno odvolá. To není fér. Ještě ho přinutím změnit názor. To mi věřte. Než mě Cristal stihla uklidnit, už jsem vyběhla ze své komnaty plná zloby a mašírovala jsem si to rovnou k Filipovi. Zrovna mu do komnaty odnášeli jídlo, a tak jsem si počkala, až sluhové opustí chodbu a trošku víc jsem Filipovi přisolila polévku.

Schovala jsem se za sloup a čekala, až to Filipovi naservírují. Po chvíli jsem zaslechla, jak Filip říká:
,,Kdo to solil?!"
Pak jsem rychle vpadla do dveří a sledovala Filipův překvapený výraz, když jsem řekla:
,,Já můj milý."
Odpověděla jsem mu, až příliš sladce.
Ubrouskem si utřel pusu a potom rozkázal, ať všichni sluhové v místnosti odejdou.
,,Proč si to udělala?" zeptal se klidně.
,,Ty se ještě ptáš proč?! Co si o mně myslíš Filipe? Že jsem tvoje klisna, která podlehne každému tvému rozkazu?! To se teda pěkně mýlíš! Já jsem Alžběta z rodu Valois a mám právo vidět svou rodinu. To že, ty jsi svou ztratil, ti neumožňuje zakazovat mi, abych svou rodinu neviděla! Neviděla jsem svou matku a sourozence šest let! Šest let tu ve Španělsku trčím, ani neschopna prosadit si svůj názor! A proto ti teď můj choti slibuji, že pokud mi nedovolíš setkat se z rodinou, nepromluvím na tebe a též neočekávej nějaké zahřátí postele.
Můžeš si jen užívat romantické večery se svou pravou rukou můj manžílku."
Filip na mě šokovaně hleděl neschopný slova.
,,A teď sbohem. Musím jít do kostela vyzpovídat svou hříšnou duši!" obrátila jsem se na podpatku a už jsem se neotočila. Jakmile jsem opustila Filipovu komnatu, rozesmála jsem se na celé kolo.

Filipovi to vydrželo týden. Oba jsme spolu nemluvili a vídali se jenom při obědě. Pak se náhle obrátil. Začal mi posílat dárky se vzkazem, ať se nezlobím. Bohužel to nepomáhalo. Ani přenádhernější šperky mě nedokázaly přesvědčit. Jednoho dne jsem ale vešla do pokoje plných voňavých růží a na podlaze na jednom koleni klečel Filip.
,,Alžběto moc se omlouvám. Nedokážu si představit, co právě prožíváš a jak ti rodina chybí. Proto jsem mé rozhodnutí odvolal a hned pozítří můžeš odjet. Nechci aby ses na mě zlobila. Prosím odpusť mi to."
Vítězoslavně jsem se usmála a potom jsem se vrhla okolo jeho krku a spolu jsme pomilovali tak vášnivě, až pod námi praskla postel.