Královny nepláčou

10 Kapitola-Dar

O rok a půl později
Červen 1562, Aranjeuez

Alžběta:

Nehorázná hromada jídla, která byla přede mnou na stole, voněla naprosto kouzelně. A když jsem ochutnala pečenou koroptev, můj žaludek křičel blahem.
,,Hmm...to je dobrý," nabrala jsem bramboru, kterou přivezli Filipovi průzkumníci z Nového světa.
,,Vejde se do tebe ještě něco?"
uchechtl se Filip.
,,Proč?" promluvila jsem, když jsem dožvýkala poslední sousto.
,,Bude ještě dezert, víš?"
,,Super! Tak ať ho hned přinesou!"
Znovu se zasmál.
,,Máš dnes velký apetit."
Neodpověděla jsem a dál se cpala sladkým moučníkem.

Po chvíli jsem seděla s plným břichem v křesle a poslouchala hudebníky, kteří hráli na housle a flétny. Najednou se mi zhoupnul žaludek. Vylétla jsem z křesla a nechala za sebou udivené pohledy. Filip se taky zvedl, ale to už jsem co nejrychleji
pádila z místnosti, abych se přede všemi dvořany nepozvracela. Zapadla jsem do vedlejší místnosti a vyzvracela se do zlaté nádoby. Stála jsem nad ní, dokud jsem si nebyla jistá, že nebudu zvracet znovu. Hned za mnou přiběhly mé dvorní dámy.
,,Vaše Výsosti jste v pořádku?" zeptala se Cristal.
Jako odpověď se jí dostalo opětovné ublinknutí do mísy.

Zatímco mě Verónica a Olivia podpíraly, Felicia došla pro doktora. Nakonec mě několik sluhů odneslo na nosítkách do mé ložnice. Než se zavřely dveře, zahlédla jsem Filipův ustaraný výraz. S pomocí Verónicy jsem si lehla do postele. Žaludek jsem měla jako na vodě. Všichni opustili místnost kromě vousatého doktora ve středním věku.
,,Jak se cítíte?" zeptal se.
,,Jako kdybych ze sebe vyzvracela duši," zakuckala jsem se.
,,A jinak? Máte ještě nějaké potíže, Vaše Výsosti?"
,,Ne. Kromě toho, že jsem unavená a mám zvláštní chutě," zapřemýšlela jsem.
,,Máte měsíčky, Vaše Výsosti?"
,,Ne. Zpozdily se mi. Je něco se mnou špatně?"
,,Ne. Myslím, že všechno je naprosto v pořádku."

                            Filip:

Poté, co Alžběta odběhla z večeře, zvedl jsem se, abych zjistil co se děje. Omluvil jsem se a odešel. Po chvíli jsem našel jednu její dvorní dámu.
,,Kde je? Co se stalo?"
,,Její Výsost je indisponována," odpověděla klidným hlasem. Ale já jsem klidný nebyl. Šlo přeci o Alžbětu! Nikdo mi nechtěl nic říct. Za moment vyšli ze dveří dva muži a nesli Alžbětu na nosítkách.

Zahlédl jsem její bledý obličej a oči pevně svírala. Na chvilku je otevřela, ale pak je hned znovu zavřela. Odnesli ji do její komnaty. Cestou jsem narazil na královského doktora.
,,Co je s královnou? Je v pořádku?"
,,Královna je nemocná. Za chvilku Vám řeknu víc Vaše Veličenstvo," řekl doktor, uklonil se a odešel do Alžbětiny ložnice.

Nervózně jsem přecházel sem a tam. Připadalo mi to jako věčnost, než doktor vyšel z Alžbětiny komnaty.
,,Vaše manželka bude v pořádku. Jen dnes potřebuje ležet a být v klidu. Hlavně se nesmí stresovat," upozornil doktor.
Ulevilo se mi. ,,Děkuju Vám. Můžu jít za ní?"
,,Jistě. Běžte," kývl doktor k pootevřeným dveřím.
Našel jsem ji, jak leží přikrytá dekou. I přes větrání tu byly cítit zvratky. Usmála se.
,,Jak ti je?" sedl jsem si vedle ní.
,,Už je mi líp. Omlouvám se, že jsem odešla uprostřed koncertu."
,,Jsem rád, že ti je líp. Přejedla jsi se, že?"
,,Ne," usmála se i přesto, že byla bíla jako stěna. Nechápu, jak se může usmívat, když jí je špatně.

Chvilku o něčem uvažovala, ale pak se odhodlala. ,,Filipe...jsem požehnaná. Budeš otcem," řekla hrdě.
,,Čekáš miminko?" rozzářil jsem se.
,,Ano, čekám."
Nemohl jsem tomu uvěřit. Budu znovu otcem! Alžběta si hladila své ploché břicho, které za pár měsíců povyroste. Políbil jsem ji tvář.
,,Jsem tak šťastný. Uspořádám ples, až ti bude líp. Nebo... můžem jít spolu na lov! Víš co? Teď hlavně odpočívej a dávej pozor na malého," znovu jsem ji políbil na tvář.
,,Teď to musím všem říct. Jsem na tebe tak hrdý, Alžběto. Teď spi," zvedl jsem se. ,,Dobrou noc, Bětko."
,,Dobrou."
,,Budu otcem...."