Královny nepláčou

15 Kapitola-Věci, které se opakují

O měsíc později
Červenec 1564, Madrid

Alžběta:

,,Vyhrál jsem," řekl Carlos.
Položila jsem karty na stůl.
Carlos si shrábnul svojí odměnu. Chabě jsem se usmála, když jsem se podívala do jeho šedých očí.
,,Filip říkal, že se účastníš zasedání rady."
,,Ano."
,,To je od něj velmi milé," odpověděla jsem. Znovu jsem začala míchat karty.
,,Dvacet zlaťáků," přihodila jsem je na stůl.
,,Platí," usmál se. ,,Přidávám také."

Najednou se mi udělalo nevolno. Rychle jsem odložila karty a běžela k umývací míse, kde jsem se následně vyzvracela. Poté jsem si otřela kapesníčkem špinavé rty. Stála jsem nad mísou, dokud jsem si nebyla jistá, že nebudu zvracet znovu.
,,V pořádku? Mám zavolat doktora?" ozval se za mnou Carlos.
,,To nebude potřeba," zastrčila jsem si za ucho zatoulaný vlas. Polkla jsem na prázdno a nalila si do poháru bezinkovou šťávu. Zhluboka jsem se napila, abych už v ústech necítila chuť zvratků.
,,Opravdu?"
,,Opravdu, Carlosi."
,,A co ti je?"
,,Čekám dítě," sedla jsem si zpátky do křesla. Sledovala jsem Carlosovu bledou tvář.
,,Dítě?" zakoktal.

Ano. To podezření jsem měla už dlouho, ale nikomu jsem to neřekla, ani Filipovi. Chtěla jsem to udržet co nejdéle v tajnosti. Představa, že můžu znovu potratit...

Zavrtěla jsem hlavou, abych odehnala tu hroznou myšlenku.
,,Prosím. Neřekneš to nikomu?" sevřela jsem opěradlo křesla.
,,Neřeknu. Neboj."
Byl pořád v šoku. Věděla jsem, že mě má pořád rád. A nenávidí otce kvůli tomu, že má za manželku mě. A když jsem mu teď řekla, že čekám dítě s jeho otcem... odrovnalo ho to.
,,Jak mu to mám říct?" optala jsem se.
,,Co já vím!" vyjekl Carlos a vstal ze židle. ,,Mě to je fuk, Alžběto! Je to tvůj manžel a ne můj. Řekni mu to, jak budeš chtít. Je to jen na tobě," zasyčel a já měla pocit, že mi pukne srdce.

Do pokoje vtrhly moje dvorní dámy, když slyšely, jak Carlos zuří. Ten popadl vázu a mrštil ji po mně. Nestihla jsem uhnout, proto jsem rychle dala před sebe ruce.
,,Stráže!" zahulákal kdosi.
Carlos měl dobrou trefu. Měla jsem pořezané dlaně. Ten sebou škubal, házel a proklínal Filipa. Stráže konečně dorazili a popadli prince za ruce. ,,Proklínám ho!" křičel, než ho odvedli z mého pokoje.
,,Vaše Výsosti?" otázala se jedna dvorní dáma.

Neodpověděla jsem, protože jsem znovu potřebovala zvracet. Nestihla jsem to k míse, proto jsem se vyzvracela na zem. Jedna dáma zavolala sluhu, ať to uklidí. Další došla pro obvazy, aby mi ošetřila ruce.
Lehla jsem si do postele a sledovala, jak kolem mně všichni poletují jako motýli.

Usnula jsem a probudila se, až večer. Mohlo být tak deset hodin. V pokoji nikdo nebyl. Náhle jsem uslyšela mužský křik. Vyšla jsem z pokoje a naklonila se nad zábradlí se svíčkou v ruce. Zvuk přicházel od zdolejška. Tam měl pokoje Carlos.

Vrátila jsem se do pokoje pro župan a chtěla jít k Filipovi. Když tu najednou si zamnou někdo odkašlal.
,,Právě jsem za tebou chtěla jít," opřela jsem se o rám postele.
,,Jsi v pořádku? Slyšel jsem, že.." Filip si sedl do křesla.
,,Ano jsem."
,,A co se stalo, že Carlos tak vyváděl?"
Filip si nalil do poháru víno, které jsem měla na stolku. Zapálené svíčky dodávaly místnosti kouzlo.
,,Jsem těhotná," řekla jsem a vzápětí Filipovi zaskočilo víno. Když dokuckal, vstal z křesla a přešel ke mně s úsměvem na tváři.
,,Vskutku?"
,,Ano." Chytl mě pevně za ruce. ,,Jsem ten nejšťastnější manžel. Hlavně musíš odpočívat má drahá," vlepil mi pusu na tvář.
Já se v tu chvíli cítila prázdná.

                       - - - - - - - - - - -

O měsíc později:
Srpen 1564, Madrid