Nechtěná

Záhadný otisk

Probudila jsem se ještě před tím, než mi zazvonil budík. To byl u mě opravdu zázrak.
Chtěla jsem si ještě lehnout, ale potom jsem si všimla něčeho na okně.
Byl to otisk ruky, jenže byl zvenku a já mám pokoj ve druhém patře, tudíž by tam nikdo nedosáhl. Zároveň byl ten otisk menší než je moje, mamky nebo Dianiny ruka.

Přejel mi mráz po zádech. Byl tu někdo? Umí létat nebo jak se to tu objevilo? Tohle byl jen malý úryvek všech otázek, které se mi honily v hlavě.

Po nějaké době jsem si řekla, že teď už asi moc nevymyslím a budu se tím zabývat po škole.

Diana zase telefonovala a mamka už šla do práce, takže jsem se doma moc nezdržela.

Ve škole jsem zapomněla na ten obtisk, když jsem viděla Ashlyny červené a slzící oči.

Ve třídě si ke mně zase sedla. To nevěstí nic dobrého.
"Víš, dlouho jsem doma přemýšlela a nakonec jsem došla k závěru, že jsi tuhle válku vyhrála. Myslím, že bychom se mohli zkamarádit."řekla Ashly. Počkat....opravdu teď řekla, že jsem to vyhrála. Přimhouřila jsem oči. To jí to válčení moc dlouho nevydrželo.

"T-tak fajn."řekla jsem.
Ashly otevřela pusu, aby něco řekla, jenže v tu chvíli přišel náš fyzikář do třídy a oznámil nám písemku.

"My jsme měli něco psát?"vyjekla Ashly.
"To je přepadovka."usmál se profesor a začal rozdávat.

Začala jsem si číst otázku: Pokud máme...
"Psssst."sykla Ashly.
Na písemce měla malý papírek: Jsem tak ráda že jsme kamarádky.

"Pane profesore, ona opisuje."vyjekla Ashly. Cože? Já a opisovat a zrovna od ní! Ta mrcha. Já jsem si říkala, že tu něco nehraje!

"Charlotte máš za pět."oznámil mi profesor. Vzteky jsem zrudla:"Já neopisuju. Kdybych od ní něco opsala, tak bych dostala pětku, protože ona pomalu neví co je odmocnina ze 49."

"Ale vím!"bránila se Ashly.
"Prostě dostaneš pětku a dost!"řekl profesor. V rukou mě začaly hřát plamínky.

"Tahle škole je tak hrozně vadná."vzala jsem ten papírek a zamávala jsem s ním panu profesorovi před obličejem:"Poslala mi lísteček!"

"Charlotte, znáš pravidla dobrého chování? Vypadá, že ne. Takže budeš dnes poškole!"řekl profesor.

Rozhodila jsem naštvaně rukama a doslova jsem vykopala Ashly z jejího místa vedle mě.

Po vyučování mě posadili do nějaké třídy, ať počkám na nějakého učitele.

5 minut uteklo a nic

10 minut uteklo a nic

30 minut uteklo a nic

Po 45 minutách jsem vyšla z té třídy a šla jsem se porozhlédnout po škole. Nikde nikdo nebyl, jako by byla celá škola prázdná. V jedné chodbě jsem potkala družstvo rugbystů. Měli dresy přes ruku a něčemu se smáli.
Alan se u mě zastavil:"Co tu děláš tak pozdě?"

"Jsem po škole."zasmála jsem se.
"Chvíli počkej. Dám si to do třídy a potom ti ukážu svoje oblíbené místo."usmál se.

Vystoupali jsme opravdu hoooodně schodů a vyšli jsme na plochou střechu. Trochu tu foukalo, ale jinak tu byl krásný výhled.

"Učitelé sem nechtějí nikoho pustit, ale já jsem přesvědčil uklízečku."chlubil se Alan.
Zasmála jsem se. Chvíli nebo hodinu, já vážně nevim, jsme si povídali.
Podívala jsem se na plot, který obepínal školu. Někdo právě vycházel z brány a....zamykal.

"Alane,"ukázala jsem směrem k té bráně,"máme problém."

"Sakra."zaklel,"pane Školníku!"zaječel, ale on ho neslyšel.

Co nejrychleji jsme se hnali po schodech dolu.
"Takže jsme v celé škole sami?"zeptala jsem se.
Alan otevřel dveře a vyšli jsme na chodbu.
Alan mi ukázal, ať jsem ticho. Slyšeli jsme kroky.
"Ne, nejsme tu sami."řekl.

Tak, konečně tu je další část. Snad se vám líbila.:)
Také doufám, že jsem vás neodradila od čtení.

Omlouvám se za změnu názvů těch částí, ale neumím vymýšlet výstižné názvy.