Nechtěná

Skoro sami ve škole

"Ne, nejsme tu sami."řekl.

Alan mě zatáhl zpět do chodby a přivřel dveře.

Kroky se blížily, podle klapání jsem si myslela, že má dotyčný podpatky, takže je to žena nebo holka.

Začal zvonit mobil. Podle směru vyzvánění patřil té neznámé osobě.
Osoba popošla ještě pár kroků, takže byla vidět tou škvírou.
Jak Alan tak i já jsme se přiblížili k té škvíře co nejblíže, až jsme o sebe ťukli hlavami. Naštěstí to nebylo nijak zvlášť slyšet a my jsme vydrželi se nesmát.

Dívka, kterou jsme viděli tou škvírou, se rozhlédla.
Když jsem zahlédla její obličej, zjistila jsem, že není neznámá. Byla to Chloe. Akorát nevypadala jako obvikle. Neměla vyžehlené vlasy a neměla je sčesané do emo stylu. Dokonce neměla ani make-up, takže až teď jsem viděla, že není tak bledá.
Myslím, že takhle s rozpuštěnýma tmavě hnědými vlasy a nenalíčená vypadá lépe.

Vytáhla mobil. Samozřejmě byl slyšet jen její hlas.
"S-Sofie, jsi to ty?"její hlas zněl vystrašeně.
"Já se tu bojím, co když tu nejsem sama a je tu i ten zlý?"

"Jak to jako myslíš, že už bych nebyla živá?! Já nejsem tak, tak, tak...blbá."

"Já vůbec nekřičim. Jsem jenom rozrušená. Jsem nejspíš sama ve strašidelný škole! Já nemůžu zato, že jsem jiná."

"Víš co? Už nejsem u tebe v gangu. Nehodlám být ta temná!"rozkřikla se naposled Chloe. Potom si zastrčila mobil do kapsy u kraťasů, znovu se rozhlédla a odběhla pryč.

Chtěla jsem otevřít dveře a odejít, jenže Alan si položil ruce za mnou na zeď a já jsem nemohla odejít.
"Ech...Alane? Dovolíš mi projít?"
Alan se ke mně přiblížil a já jsem ucítila jeho dech. Probodl mě svýma modrýma očima. Začalo mi rychleji bušit srdce a musela jsem myslet na to, jak je hrozně sexy a taky, že teď z nej jde trochu strach.
Začala jsem cítit plamínky, jak se snaží dostat ven z mé ruky, a tak jsem jí radši otočila dlaní ke studené zdi.

"Co tajíš?"zeptal se mě Alan. Nejspíš neměl v úmyslu mě pustit dříve, než mu odpovím.
"N-nevim ,co myslíš?"byla jsem ráda, že mu vůbec mohu odpovědět. Byla jsem tak blízko kluka, který se mi tak hrozně líbí a do kterého jsem zamilovaná. Jsem do něj zamilovaná, už od té doby, co jsem ho poprvé potkala, ale přiznala jsem si to, až když mi to řekla Diana. Začala jsem rudnout.

"Má s tím něco společného i Chloe, viď?"ušklíbl se.
"Nevím o čem to mluvíš."zopakovala jsem.
"Charlotte, vím, že předemnou něco tajíš, něco děsivého. Asi by mi do toho nemělo nic být, ale je. Zdá se mi to nenormální."
Zavřela jsem oči. Bála jsem se, že mi z očí vytrysknou slzy. Tak ráda bych mu řelkla o elementech a zavrhlích a o všem, jenže věřil by mi a co by na to řekla Diana? Určitě bych ho ještě víc ohrozila a kdyby se mu něco stalo...
Z očí mi začaly stékat slzy.
"Charlotte, ty o tom máš zakázáno mluvit, viď?"zeptal se. Úplně změnil tón. Najednou byl takový...starostlivý.
Podívala jsem se na něj a kývla jsem na souhlas.

"Ty brečíš?"zeptal se najednou a otevřel dveře, aby lépe vyděl, protože v té naší chodbě byla tma a v té druhé se svítilo díly Chloe.

"Nechci abys kvůli mně brečela."řekl a objal mne. Přitulila jsem se k němu a brečela jsem mu do trička.

"Omlouvám se."zašeptal mi do vlasů. Až teď jsem si uvědomila, že se objímám s Alanem. On mě opravdu objal. Začala jsem zase rudnout.
Musela jsem vypadat jako brečící rajče.

Když jsem se uklidnila, tak jsme si povídali o různých věcech. Potom jsme si našli třídu, kde byli nějaké polštáře a naházeli jsme je na lavice, protože je zem docela špinavá. Potom jsme si každý lehli na jednu lavici a po půl hodině jsme usnuli.

Tak a je tu další část. Omlouvám se všem, co čekali nějaký boj, ale to mám naplánované na někdy jindy.
Také se omlouvám za zase jiné názvy částí, protože mi bylo řečeno, že takhle je to lepší.
Snad se vám část líbila.:)