Nechtěná

Zrádce

"T-to snad...?!"vyhrkla jsem a co nejrychleji jsem k němu doběhla.
"To nemůže být pravda!"zaječela jsem.
To je kvůli mně! Určitě! ozval se mi hlásek v hlavě. Měla jsem chuť mlátit hlavou o zeď.

Rychle jsem ho vzala pod rameny a snažila jsem se ho odtlačit, když tu najednou se objevila Ashly.
"Co se mu stalo?!"zeptala se a hodila na mě vražedný pohled.
"Fakt nevim,"řekla jsem prostě a snažila jsem se ho táhnout dál.
"Já ti pomůžu."řekla najednou,"musíme ho odtáhnout do nemocnice!"

"Mamka je doktorka, vyléčí ho."vyhrkla jsem hned. Ashly jen kývla hlavou.

"Až se probudí, tak si bude myslet, že jsem ho zachránila!"básnila Ashly a já jsem i přes slzy musela protočit oči,"To víš že jo."
"Ne, dělám si legraci."oznámila mi Ashly.

Dotáhly jsme ho před dům. Ashly zazvonila. Chvíli trvalo, než Sebastian otevřel, zdálo se mi to jako hodina.

"Ježíš, co jste mu to provedly?"zeptal se Sebastian pobaveně, ale na očích jsem mu viděla strach.
Popadl Alana a přenesl ho na pohovku.
Do místnosti přiběhla i Diana s Meg.
"Co se stalo???"zeptala e starostlivě.
Nenápadně jsem kývla směrem k Ashly.

"Á, drahoušku,"pronesla Diana směrem k Ashly. Potřebovala se jí zbavit,"nechceš jít domů?"
Tohle Diana řekla tím nejmilejším tónem, který jsem u ní kdy slyšela.

"Ehm, no tááák fajn."zamumlala Ashly, otočila se na patě a odešla.

"Sebastiane, ty vyslechneš Charlotte, co se stalo a Meg, ty mi pojď pomoci."zavelela Diana.

--------------------------

Večer jsem ležela na posteli a čekala jsem, až se všude v domě zhasne.
"Konečně,"zamumlala jsem, když jsem slyšela klapnout dveře od Dianiny ložnice.

Diana se dnes hodně starala o Alana, ale řekla mi, že není moc pravděpodobné, že přežije. Málem jsem se zhroutila. Můžu za to já!

Oblékla jsem si černé legíny, černé triko a černou čepici. Do ruky jsem si vzala špendlík a tu lahvičku od Sebastiana.
Ano, chtěla jsem Chloe sebrat kapku krve, aby nemohla "kouzlit."

Proplížila jsem se kolem Alana, otevřela jsem dveře, vyšla na tichou ulici a zamířila jsem k Chloe domů.

Chloe mi jednou řekla, kde bydlí, abych k jí někdy přišla navštívit a tak jí jdu navštívit.

Došla jsem k většímu rodinému domu. Zde by měla Chloe bydlet, tedy alespoň doufám, že tu bydlí.

S velkou námahou jsem se vyškrábala k nejnižšímu oknu. To okno nemělo sklo, ale co je mi po tom. Vlezla jsem dovnitř a ocitla jsem se v nějaké chodbě. Rozhlédla jsem se. Nikdo nikde.

Nakoukla jsem do pár pokojů. Asi napopáté jsem narazila na Chloenin pokoj. Na dveřích měla napsané své jméno.
Dvě zdi měla oranžové a dvě bílé. U jedné oranžové stěny měla obrovskou postel. Nic víc jsem nestihla zaregistrovat, protože se odněkud ozvaly hlasy.

Rychle jsem se schovala pod postel a udělala jsem dobře. Do pokoje vešly dvě postavy.
"Je skvělý, že jsme se konečně zbavily toho 'ohýnku'"zasmála se jedna. Podle hlasu to byla Sofie.

To jako myslely mě?

"Hm"řekla Chloe.
"Co ti je?!"nechápala Sofie,"Kdyť teď jsme v bezpečí!"

To nevědí o Meg a Sebastianovi?

"Ale dneska přijede...on."namítla Chloe.
"Simtě, ty se bojíš vyslovit jeho jméno?!" zasmála se Sofie.
"Nebojím!"hájila se Chloe.
"Chloe se bojí vyslovit jeho  jméno."smála se Sofie a tancovala kolem Chloe a potom se svalila na postel.

"Uhni!"řekla naštvaná Chloe, přisedla si k Sofii a spustila nohy na zem.
Nenapadlo mě nic lepšího. Vytáhla jsem špendlík a píchla jsem jí do nohy.

"Au,"vyjekla Chloe a nohy vytáhla na postel,"blbý komáři!"řekla jenom a spustila nohy zase dolu. Spadl mi kámen ze srdce.
Využila jsem situace, vzala jsem lahvičku a přiložila jí k noze. Sotva Chloe skápla kapka krve, tak jsem jí nabrala do lahvičky.

Lahvičku jsem zazátkovala. Sotva jsem tak učinila, tak se v lahvičce se objevil červený plamen, ale ihned uhasl.

"Holky, pojďte přivítat pana G."ozval se po nějaké době ženský hlas. Děvčata se neochotně zvedly. Sofie otevřela dveře:"Až po tobě, milá sestřenice."
Chloe si odfrkla, ale potom klaply dveře. Chvíli jsem čekala, ale nic se nedělo, tak jsem se vysoukala z pod postele. Co teď? Mohla bych jít domů, ale něco ve mně chtělo vědět, kdo je pan G. Tak jsem vyšla na chodbu a došla jsem ke schodům, které vedly dolů. Od tamtud se ozývaly hlasy, rozčilené hlasy:"Kdyť jsem ho zabila!" ječela Sofie.

"Jenže Alan není elementární dítě ohně."prohlásil nějaký muž,"to Charlotte ovládá."

"Cože?!"vyhrkla Chloe.
"Ano má milá."řekl ten muž. Sakra ten hlas...je mi....George! Je to George! Vyklonila jsem se přes zábradlí, byl to on.

"Ale neboj, odjedu pro elementární dítě země a píchnu mu kousek vaší moci a on zabije ostatní elementární děti!"vítězoslavně prohlásil George.

Za mnou se ozval vzlyk. Rychle jsem se otočila. Se sklem s ruce tam stála Meg. Po tváři jí tekla slza:"Byl to můj trenér, můj kamarád."vzlyka Meg, kolem ní se začal tvořit vzdušný vír.
To sklo v její ruce bylo od okna, kterým jsem se sem dostala.

"Půjdeme domů, ty tam vrátíš to sklo a potom půjdeme najít elementární dítě země, ano?"vymyslela jsem rychle plán, abych jí dostala pryč.

Vír kolem ní se zmírnil:"A zachráníme toho...hm...Alana?"zeptala se.
Teď stekla slza mě:"Určitě...ano."

Společně jsme se vrátily k oknu, kterým jsem sem přišla a vyležela jsem ven. Meg se vznesla, proletěla oknem a zasadila do něj sklo a potom si stoupla vedle mě. Chtěla jsem se jí zeptat, jak to že umí lítat, ale vyčerpaně se mi sesula do náruče.
Vzala jsem jí, odnesla jsem jí domů. Tam jsem jí položila do své postele a sama jsem usnula.