Nechtěná

Boj

Nevěděla jsem, co dělat. Byli jsme s Alanem uvězněni v pokoji. Ten sice měl okna, ale pochybuji, že by si toho Sofie nevšimla.

Sofie ke mně bez jakéhokoli varování vyslala černý paprsek. Já jsem se pokusila o něco jako ohnivý štít. Když paprsek do štítu narazil objevily se na něm jakési jiskřičky, ale to ten paprsek nezadrželo. Štít se rozpadl a paprsek mě odhodil stranou.

Chtěla jsem vstát, avšak nohy ani ruce mě neposlouchaly. Před očima mi tancovaly hvězdičky.

"To už jsi skončila s bojem?"zasmála se Sofie. S námahou jsem se otočila k Chloe. Pořád přidržovala dveře a hlídala, jestli někdo nejde. Očividně se nikomu do tohohle pokoje nechtělo.

Zvedla jsem se napřed na lokty, potom na kolena. Sofie se na mě s ošklivým úšklebkem dívala. Asi se hoooodně bavila.
Nakonec se mi povedlo postavit se na nohy. Pokusila jsem se k Sofii vyslat stejný paprsek jako to udělala ona. Povedl se mi vytvořit, jenže jsem byla opravdu hodně slabá a paprsek v polovině cesty zmizel.
Sofie se napřáhla, aby mi uštědřila další ránu. V tom jí popadl Alan, který dosud stál jako opařený a strhl ji k zemi.

Bála jsem se, že Sofie Alanovi ublíží, ale vměšovat se do té bitky se mi nechtělo. Byla jsem opravdu hodně oslabená.

Otočila jsem se k Chloe:"Je to opravdu ta strana ke které chceš patřit?"
"Neposlouchej jí! Ona nás chce zabít!"vyjekla Sofie. Ztěžka jsem si odfrkla. Já nechci zabít nikoho.
Chloe vystrašeně těkavá očima mezi mnou a těma na zemi.

Před očima se mi udělaly černé mžitky a já jsem škobrtla. Zřejmě jsem neměla dostatek energie ani na to, abych stála. Šmátla jsem směrem ke stolu a opřela jsem se o něj, abych nespadla.
Když mžitky přestaly, podívala jsem se k Sofii. Ta už s bojem přestala. Těžce oddechovala, stejně jako teď Alan u okna. Sofie vypadala hůř než Alan. Nejspíš měla zlomený nos, monokl pod levým okem a roztrhlé obočí.

Najednou Alan otevřel okno a vyskočil ven. Sofie se nachvíli vylekala, ale potom se na mě usmála jak nejhůř mohla:"To je ale hrdina! Radši uteče." Potom zavřela oči a zaťala pěsti. Čekala jsem, co se bude dít a dočkala jsem se. Z rohů místnosti tekla černá tekutina. Ztuhla mi krev v žilách, protože ta tekutina tekla směrem ke mně. Neměla jsem sílu uhnout. Tekutina se kolem mně nashromáždila. Obtočila mi nohy a rázem ztuhla jako asfald. S hrůzou jsem vyjekla. Byla jsem v pasti.

Sofie přišla k Chloe a něco jí začala šeptat. Ta zbledla a potom kývla. Zřejmě se dohadovali o tom, co se mnou udělají.

Sofie ke mně přišla a chytila mě pod krkem. Neměla jsem kam uhnout. Rukama jsem se pokusila ji odstrčit, ale byla moc silná.
"Co bych ti měla udělat, pověz?!"řekla Sofie a opravdu čekala na odpověď.
"Chloe, pomoc!"zasýpala jsem. Nevím, co jsem čekala, ale Chloe se ani nehnula z místa.

Sofie zesílila stisk:"Tak když mi to neřekneš, něco vymyslím sama." Z mikiny vytáhla jakýsi nožík. Ztuhla jsem.
"Takhle krásná neumřeš."zasmála se Sofie. Jednou rukou mi přidržela ruce a druhou se nebezpečně přiblížila k mé tváři.

Přiložila mi nožík k tváři. Kov nepříjemně studil. Doufala jsem, že se někdo vřítí do pokoje a zabrání Sofii. To se však nestalo.

Sofie zatlačila na nožík a po kovu stekla jedna kapka krve.
"Sofie!"vyjekla Chloe. Sofie s neochotou odtáhla nožík a otočila se na Chloe. To neměla dělat, protože jsem vynaložila co největší úsilí a nožík jsem jí sebrala.

Sofie poodstoupila pár kroků dozadu:"Co s tím chceš teď dělat?!"
Sama jsem neměla nejmenší tušení. Kdybych ho po ní zkusila hodit lehce se mé ráně vyhne.

Sofie rychle vytáhla z mikiny druhý nožík.
Kolik jich tam ještě má?!
Bleskurychle se ke mně přiblížila a než jsem se stačila vzpamatovat, objevil se mi na tváři další škrábanec. Začal pálit jako čert a já jsem nechtěně pustila nožík. Sotva dopadl na tu černou hmotu, ponořil se dovnitř. Zalapala jsem po dechu.

"Sofie, proč jí to děláš?"zaskučela Chloe.
"Protože!"obrátila oči v sloup Sofie:"Teď to dokončíme."zašeptala si spíše pro sebe Sofie a přiložila mi ke krku nůž.

V tom se stalo něco, co jsem nečekala. Chloe popadla Sofii.
"Měla sis vybrat druhou stranu."šeptla Chloe a strhla jí do té černé tekutiny, která jí pohltila stejně jako nožík.

Najednou se ta černá tekutina podobná asfaltu rozplynula. Párkrát jsem klopýtla. Kotníky mě šíleně bolely.
"Charlotte..."zašeptala Chloe a padla na kolena. Podívala se na svoje ruce:"Nezabíjej mě."
"Neboj Chloe."řekla jsem. Přispěchala jsem k ní a objala ji.
"Ona ani nebyla moje sestřenice. Nesnášela jsem jí!"zavzlykala. To už se ale do místnosti nahrnuli i ostatní. S úlevou jsem zjistila, že nikdo nechybí. Trochu se zarazili, když viděli Chloe, ale já jsem jim vysvětlila, co se stalo.

Oni udělali to samé. Zjistila jsem, že Alan chtěl jít pro pomoc, tak vyskočil z okna. Byli jsme v prvním patře, tudíž si nic neudělal, jenže když našel místnost, kde byli ostatní, zjistil že je plná jakýchsi černých potvor, přes které se nedá dostat. Ty zmizely asi v tu dobu, kdy umřela Sofie. A George zmizel také v tu dobu.

"Takže tohle je konec dobrodružství?" zeptala jsem se.
"Po zemi běhá mnoho dalších zavrhlých, určitě se někdy objeví."řekla Diana,"a tebe čeká další dobrodružství, škola."
Zašklebila jsem se. Nechci k Ashly.
"A teď pojďte, musíme ošetřit zranění. Meg má možná zlomenou nohu."řekla Diana, otočila se  a vyšla ze dveří.
Alan mě chytil za ruku a já jsem chytila Chloe. Společně jsme následovali Dianu.

Tohle byla poslední kapitola.
Sama nemůžu uvěřit tomu, že už je konec.

Teď bych chtěla napsat něco jako poděkování, tak snad se mi to povede.

Vím, že tenhle příběh nebyl dokonalý a to možná proto, že byl můj první. A i přes to mám u tohoto příběhu 2K přečtení a to je neuvěřitelný!

Asi největší dík patří těm, co tenhle příběh dočetli až dokonce. Děkuju vám hrozně, hrozně moc.
Dál bych chtěla moc poděkovat těm, kteří mi pro tento příběh alespoň jednou hlasovali. To mi udělalo obrovskou radost.
Děkuji moc těm, kteří mi u kapitol napsali komentář. Tohle mě namotivovalo k psaní dál.

Ehm...no, asi to neznělo moc jako poděkování u jiných knížek, ale to je jedno.

Hrozně moc vám ještě jednou děkuji a ahoj.