Nechtěná

Nesnáším ho!

Už zase jsem šla do školy a připadala jsem  si jako naprostý idiot nebo tak něco. Jednou jdu do školy a podruhé zas ne...

O jeden dům stála opřená nějaká holčička, teda alespoň jsem si myslela, že je to holčička. Měla černou mikinu a kapuci přes hlavu. Mohlo jí být tak deset let.
"Ahoj."řekla jsem automaticky.
Vystrašeně se ne mě podívala a potom odpověděla:"Ahoj."

Pokračovala jsem dál, ale koutkem oka jsem jí pozorovala. Bylo dost znatelné, jak si oddechla, když jsem kolem ní prošla.

Na dnešku bylo něco divného, hodně divného. Když jsem kráčela ke skříňce, spozorovala jsem Sofii a Chloe. Obě vypadaly, jako by dnes vůbec nespaly. Obě měly černé kruhy pod očima a nebyly tak výstředně oblečené jako normálně, dokonce nebyly ani namalované a z bot jim šlo o trochu více černé páry, než obvykle, ale toho si zřejmě nikdo kromě mě nevšiml.

Zavrtěla jsem hlavou a odešla jsem do třídy. Zazvonilo a já jsem se už hrozně těšila, že nepřijde Ashly. Bohužel jsem to zakřikla a ona, celá rudá vletěla do třídy a sedla si na první místo, které viděla. Ke mně.
Teď už mi zbývalo jen doufat, že se se mnou nebude bavit. Zase moje přání nebylo vyslyšeno. Sotva začala učitelka něco vyprávět, Ashly do mě začala něco hučet.

"Můžeš přestat?!"osopila jsem se na ní po pěti minutách, které mi připadaly jako hodiny.

"Ty nepotřebuješ dávat pozor. Všechno jsi už brala na té nějaké soukromé škole nebo kde."řekla Ashly.

"Ale tobě by neuškodilo trochu více poslouchat."řekla jsem.

"O mě se nemusíš starat."odfrkla si.

"Fajn, co mi chceš říci?"zeptala jsem se a už teď jsem začínala litovat, že jsem se zeptala.

"Od Alana dej ruce pryč!"řekla Ashly. Co jsem mohla jiného čekat?!

"Běž se s tím zákazem zahrabat!"řekla jsem.

"Dívky, neruším vás?!"zeptala se učitelka.

"Vůbec ne! Jen si klidně mluvte dál."řekla Ashly, jako by jí to tu celé patřilo.
Protočila jsem oči a Ashly zase mluvila něco o tom, že by mě měl Alan opustit a další podobné keci.

Po škole jsem se vydala do tělocvičny. Po deseti minutách nudění jsem zkoušela, za jak dlouho chytne lavička a přitom jsem přemýšlela, jestli Alan ještě přijde.
Už jsem se zvedala, když přiběhl celý rudý.

"Promiň."řekl udýchaně.

"To je v pořádku."usmála jsem se a sedla jsem si zpět na lavičku, kterou jsem se snažila podpálit:"Co jsi mi chtěl říci?"

"Já...Víš vždycky si řeknu, že se nebudu starat o to, co zatajuješ, ale potom mi to nedá a chci to vědět..."podíval se na mě a pokračoval:"Chci se ti za to omluvit."

Musela jsem přemáhat smích. Konečně někdo vyslyšel mé prosby a on se neptal na to co skrývám.

"Super, teď jsem ti pro smích!"tvářil se na oko podrážděně. Potom se zasmál také a chvíli mě pozoroval.

Přiblížil se ke mně a chvíli si hrál s pramínkem mích vlasů. Potom se začal přibližovat ještě blíž.
Začalo mi rychleji být srdce. Zavřela jsem oči a čekala jsem, kdy se naše rty spojí.
Jenže než se naše rty stihly potkat,tak...

"Vypadni od ní!!"uslyšela jsem někoho zakřičet.
Já i Alan jsme skoro odskočili.

Mířil k nám blonďatý kluk a jak se k nám pomalu blížil, zjistila jsem, že má v očích snad všechny odstíny modré.

Ihned jsem ho poznala:"Sebastiane?"řekla jsem nevěřícně.

"Charlotte,"řekl, jako bychom se už dávno znali,"Ty se odstěhuješ a hledáš si nového kluka?"

Počkat...co to sakra mele?! Nikdy jsem se nestěhovala a taky jsem nikdy neměla žádného kluka.

Zmateně jsem se podívala na Alana, který vypadal stejně zmateně jako já.
Projel si prstama vlasy a řekl:"Jasně, proč mi to nedošlo." Potom několikrát zamumlal Sebastianovo jméno a odešel.

Chtěla jsem se za ním vrhnout, ale Sebastian mi dal ruku na rameno a v tu chvíli mi ramenem projela ostrá bolest, až jsem se svezla na zem.

"Ahoj Charlotte, rád tě poznávám."řekl, jako by se nic nestalo.

Další část! :D
Ale takhle často si na kapitoly nezvykejte, to byla spíše náhoda.