Nechtěná

Co se to děje?!

Někdo se mnou třásl. To musí být mamka.
"Mami, kdyť ještě určitě není ani sedm."zahuhlala jsem.

Uslyšela jsem smích, klučičí smích.
Prudce jsem se posadila a narazila jsem do něčeho. Teda spíš do někoho. Až potom jsem otevřela oči a málem jsem přitom spadla z post...ech...lavice.
Jak jsem se posadila, tak jsem narazila hlavou do Alana.

"Měla bys vstávat. Je tu ta tvoje chůva nebo kdo a tvoje mamka."řekl mi a držel si místo na čele.

Za chvíli mě Alan vedl k ředitelně. Já jsem se cestou pokoušela narovnat oblečení a párkrát jsem si prohrábla vlasy.
Před dveřmi jsme se zastavili. Byly slyšet rozrušené hlasy mamky a nějaké jiné ženy, zřejmě Alanovi matky.

Chtěla jsem vejít dovnitř, jenže v tu samou chvíli otevřela dveře nějaká žena. Málem jsem spadla, ale Alan mě v čas zachytil.

"Omlouvám se,"usmála se žena,"ty budeš Charlotte, viď? Já jsem jeho matka."
Žena by určitě ještě pokračovala, jenže Diana mě chytla za paži a táhla mě k zaparkovanému autu venku.
"Musíš si odpočinout."řekla a posadila mě na zadní sedadlo.

Doma jsem si sedla do obýváku na gauč a pustila jsem si televizi.

"CINK."
Podívala jsem se na telefon.
Alan Lars vám napsal zprávu.
Udiveně jsem se dívala na telefon a co nejrychleji jsem zprávu otevřela.

Alan: "Jdeš zítra do školy?"

"Mami, jdu zítra do školy?!"zakřičela jsem směrem ke kuchyni.
"Jo, půjdeš."ozvala se Diana z kuchyně. Zapomněla jsem, že mamka odešla do práce.

Já: "Co ty?"
Alan: "Já se ptal první."
Já: "Jo, jdu."
Alan: "Super, ve tři v tělocvičně. Musím ti něco říci."
Já: "A co?"
Alan: "Nebuď nedočkavá!"
Já: "Ale no tak!!!"

Potom mi už neodepsal, ale nevadilo mi to, protože jsem začala být unavená. Spát celou noc na lavici není moc pohodlné.

-----------------

Probudila jsem se až večer.
"Tak, jak ses vyspala?"zeptala se Diana, když zjistila, že jsem vzhůru.

"Lépe než ve škole."usmála jsem se.

Dianě začal zvonit mobil.
"Promiň, to musím vzít."řekla a odešla zas do kuchyně.

Pustila jsem si televizi, nějaká reportérka zrovna říkala:"A teď k hlavnímu tématu večera. Dnes ráno byl nalezen Jim De Bair, který se ztratil před dvěma dny. Nyní se nachází v tamější nemocnici. Jak to s ním dopadne bohužel nevíme."
Potom se na obrazovce ukázala jeho fotografie.
Když jsem ho viděla, vyprskla jsem vodu, kterou jsem právě pila.
Na fotografii byl kluk, který mě napadl, když se objevila Sofie a který byl i v muzeu.

Co se mu asi stalo?! Běžela jsem do pokoje a snažila jsem se ten případ vyhledat na počítači, ale nikde nebylo víc než v televizi. Zajímalo by mě, proč toho o tomhle případu řekli tak málo...
Nakonec jsem to vzdala a pohled mi utkvěl na okně.
"To neni možný..."zamumlala jsem pro sebe. Na okně se objevil další otisk té stejné dlaně.

Konečně je další část a já se musím zase omluvit, že jsem jí vydala až teď. Ale mám proto odůvodnění:
1. Měla jsem prázdniny a nebyla jsem na internetu.
2. Jsem teď hodně zaneprázdněná a nemám dost času na psaní, ani na čtení.

Ale teď se budu snažit, psát pravidelněji.

Já doufám, že vás příběh stále baví a že se vám část líbila.:)