Nechtěná

Prudká rána

Do pokoje vrazila Diana a Sebastian. Vypověděla jsem jim, co se stalo.
Donutili mě, abych si zase lehla, ale pod podmínkou, že si budu moci zabarikádovat okno.

Ráno jsem si musela rozsvítit, protože jsem nemýnila tu skříň od okna odtáhnout. Kdo ví, co by se stalo.

Oblékla jsem se, rychle jsem si uvázala culík a šla se najíst.

Šla jsem do školy. Na chodníku stála zase ta holčička, která měla mikinu s kapicí, i přes to, že dnes bylo opravdu horko.

"Ahoj."řekla jsem.
"Čau,"usmála se holčička a začala mi mávat.
Ta její dlaň...byla podobně velká jako ten otisk na okně.

Bez rozhlížení jsem přeběhla přes silnici.
Než jsem se stačila nadít, kličkovala mezi domy. Byla rychlá a běžela ladně, velmi ladně. Bez problému přeskakovala popelnice a další věci, které jí přišly do cesty.

Běžela....dobře...klopýtala jsem za ní a každá překážka mě zpomalila.

Holčička mizela za rohem. Co nejrychleji jsem utíkala za ní, ale za odbočkou jsem do ní málem nabourala, protože se prudce zastavila.
Chvíli jsem nechápala, ale potom jsem to zjistila. Byla tam slepá ulička, zakončená vysokou betonovou zdí.

Bleskurychle se otočila a zaútočila.
Skoro jsem její rány nestíhala odrážet. Takhle to trvalo přibližně půl hodiny. Potom se zničeho nic zastavila a já jsem jí strhla kapuci. Ihned jsem poznala, proti komu jsem bojovala, ale nechápala jsem, proč se nedívá na mě...došlo mi to. Někdo stál za mnou. Než jsem se stačila otočit, schytala jsem od té neznámé osoby stojící za mnou ránu něčím tvrdým do hlavy.

Zas po dlouhé době je tu další část.
Poslední dobou mi vůbec nešlo psát. Prostě všechno, co jsem napsala bylo špatné a nedalo se to číst.

I když je tahle část krátká, tak doufám, že se vám líbila. :)