Nechtěná

špatný den

Probudila jsem se. Ležela jsem na gauči v obýváku, ale proč? Nepamatuji se, že bych byla tak unavená a po škole si schrupla na gauči. To bych šla do své postele.

Sedla jsem si a až tupá bolest hlavy mi připomněla, co se stalo. Někdo mě uhodil....že by mu to potom bylo líto, tak mě odnesl domů nebo co?

Ve dveřích z kuchyně se objevil nějaký cizí chlap. Byl dost vysoký a svalnatý.

"C-c-co tu děláte?!"zařvala jsem se vystrašeně.
Uchechtl se.
"Co tu děláte?!"zopakovala jsem a začaly mi hořet ruce až k loktu.
Hodně mě překvapivě, že se nelekl.

Najednou přišla odněkud Diana.
"Charlotte, už jsi vzhůru?"zeptala se, jako by se nic nedělo.
"Kdo to je?"zeptala jsem se nechápavě.

"Trenér od Meg."řekla
"Od koho?"nechápala jsem.
"Od Meghan, elementárního dítěte větru."řekla Diana,"praštil tě, protože si myslel, že ohrožuješ Meghan."

Vzpomněla jsem si. Včera jsem bojovala s Meghan. To ona byla ta holčička, která mě ráno zdravila....a která mě špehovala...

"Ale proč předemnou utíkala a proč mě šmírovala."nechápala jsem pořád.

Ze schodů sešla desetiletá Meghan. Měla krátké blond vlasy, tu a tam se v nich objevil stříbrný odlesk a šedé oči. Když mě zahlédla, trhla sebou.
"Ona je ještě dítě, bála se tě...a k tomu šmírování...předtím jsme vás hledali na špatné adrese a ti, co tam bydleli na nás chtěli zavolat policii, tak jsme se rozhodli takhle."řekl ten muž,"jinak já jsem George."

George se mi opravdu nezdál. Byl fakt divný a to nejen kvůli tý ráně do hlavy.

"Jasně."řekla jsem,"já ohrožuju ostatní a oni si sem nakráčí a asi si myslí, že nás zavrhlí nevyčmuchají, co? V tomhle domě jsou už tři elementární děti ze čtyř!"zaječela jsem a uraženě jsem odkráčela do svého pokoje.

"Charlottko."ozvalo se za mnou. Zarazila jsem se. Takhle mi nikdo už dlouho neřekl.
Byla to Meghan.
"Co chceš?!"obořila jsem se na ní, až sebou cukla.
"Já jsem...."dál už se nedostala a rozbrečela se. Jsem taková blbka, kdybych na ní nebyla tak hnusná.
"Promiň,"řekla jsem rychle.

Najednou se objevil i Sebastian. Upřel na mě zamračený pohled.
"Pojď, půjdeme na zmrzlinku."řekl a odešli.

Svalila jsem se na postel. Najednou jsem byla úplně vyčerpaná. Rukou jsem se natáhla pro telefon a najednou mě něco napadlo.
Alane, dneska ve tři před školou!napsala jsem mu.
Už jsem si myslela, že neodepíše, ale najednou...
Proč?!
Radostí jsem se málem zapálila prostěradlo.
Chci ti něco říct.
Nedočkavě jsem čekala na zprávu.
My si už nemáme co říct!
To zabolelo, hodně zabolelo.
Když se se mnou setkáš, tak ti prozradím něco ze svého tajemství.
Zkusila jsem to.
Tak fajn
Ještě hodinu a potom...já se tak těším!

Stála jsem před školou, přímo před branou, bylo 15:10 a on nikde. Co když nepřijde?Co když si ze mě dělal jenom legraci?

Najednou jsem uslyšela za sebou:"Charlotte?" Rychle jsem se otočila. Stál tam Alan. Slušelo mu to víc než obvykle. Cítila jsem, jak rudnu a dokonce, jsem měla i otevřenou pusu:"Uhmm." dostala jsem ze sebe.

Naštěstí se ujal slova on:"Cos mi chtěla?" řekl to tak chladně, až to zabolelo.

"Pojď dál!"kývla jsem hlavou na místo, kde nestáli ostatní žáci. Otráveně se na mě podíval, ale nic neříkal a následoval mě.

"Táááákže eeee...jak to...."začala jsem. To snad nemůžu být já, vzchop se, Charlotte! Tak fajn, tři, dva, jedna:"Nikomu kromě mě nevěř!"

Zamračil se:"To je všechno?"

"Jo,"řekla jsem.

"Á to tajemství?"zeptal se Alan. Já jsem doufala, že se nezeptá.

Co z toho mám říct? Začnu lehce:"Eee...někdo mě chce zabít." Tak to tak lehké nebylo. Vyjeveně se na mě podíval a už nevypadal tak lhostejně:"Kde, kdo, proč tě chce zabít?!"

"Pšššttt!" Sykla jsem zděšeně, ale nikdo na to naštěstí nezareagoval.

"Sofie."zamumlala jsem skoro neslyšně. CO JSEM TO UDĚLALA! "Jestli to někomu nebo snad i jí kecneš, tak si mě nepřej!" Víc už jsem neřekla. Nechlala jsem ho tam jen tak stát a odešla jsem domů.