Another maze [DOKONČENO]

8.

,,Sonyo, vše bude v pořádku," říká Newt. Dojde mi, že jsem znovu v tom snu. Musí to být po tom zvláštním výbuchu, co jsem slyšela minule, protože když se kolem sebe rozhlížím, vidím bílou místnost jen s tímhle kovovým stolem, dvěma kovovýma židlema a s pancéřovanými dveřmi. Ano, musí být pancéřované. Dveře mají malé okno. Vidím za ním stopy po kouři a muže v černých vojenských oblecích se zbraněmi. Něco říkají, ale já je přes dveře neslyším.

Chlapec se zvedne ze židle a přejde ke mně. Uvědomím si, že brečím.

,,Ššššš, klid," začne mě hladit po zádech.

,,Budeme odsud za chvíli muset vypadnout, takže si ji prosím uklidni," přikázal hlas. Zahleděla jsem se k místu odkud hlas vychází a zjistila, že ve stínu pokoje stojí Aris. 

Otevřou se dveře. Do pokoje vstoupí muži v maskách. Jedni z těch, kteří běželi na chodbě. Do místnosti, ale vstoupí i žena. Vypadá starší. Má blonďaté vlasy a podivně příjemný úsměv.

,,Pohyb, pohyb!" křikne. Její medový hlas vyplní celou místnost. ,,Musíme odsud rychle pryč!"

Newt mě chytne za ruku. ,,Kam půjdeme?" zeptá se. 

Žena ho probodne pohledem. ,,Do bezpečí."

Když jsem se začala probouzet, uslyšela jsem hlasy. Někdo mě hladil po hlavě. Naštěstí po té straně, kde nejsem zraněná, protože jsem měla znovu pocit, že se my hlava roztříští. Pocit se vrací. Vzpomněla jsem si na vše co se stalo. Na Lauru a její zvláštní oči. Na to jak se bili se Sofií, a nakonec i se mnou. I na záblesk Newta v hlavě. I na ty hlasy v lese, kde mě tolik začala bolet hlava, a kde jsem slyšela ty hlasy, které volali jistou Elizabeth.

Pomalu jsem otevřela oči. Vzhledem k bolesti hlavy mi to dalo docela zabrat. Nade mnou jsem zahlédla ustaraný obličej Harriet. To ona mě hladila po hlavě. Kolem sebe jsem zaslechla mimo hlasů i křik.  Ohlédla jsem se a  na zadním lůžku ošetřovny jsem zahlédla Lauru, přivázanou k posteli jak se zmítá. Odvrátila jsem od ni pohled.
,,Ahoj," řekl Aris, který stál u vstupu na ošetřovnu.
Neměla jsem energii na to mu odpovídat.
Přistoupila ke mně Clary. Jedna z meďošek. Postavu měla akorát a měla zrzavé vlasy s modrýma očima.
,,Pravděpodobně se bude chvíli zotavovat, vzhledem k už jednomu úrazu" oznámila Clary a ani se na mě nepodívala. Sledovala jen Harriet. Promluvila jako bych tu nebyla. Clary tohle jenom, ale předpokládala. Ani meďošky toho moc o svých prací nevěděly. 
Harriet kývla hlavou a lehce se na mě usmála.

Ležela jsem a snažila se usnout, když se zvenku u lékařského stanu ozvala hádka.

,,To co si udělala bylo neuvěřitelný!" podle hlasu jsem předpokládala, že to byla Sofie.

,,Ale já běžkyní, prostě být nechci!" tohle musela být Miyoko. Pak se hlasy trochu ztišili a já jim nerozuměla. Potom znovu zesílili.

,,Miyoko," začala Sofie, ,,to co Laura má není proměnna, je to něco mnohem horšího."

,,Takže pokud to dobře chápu, tak ty už to s ní teď vzdáváš?" předpokládala Miyoko.

,,Strašně ráda bych to nedělala, ale viděla jsi jak na tom je," řekla.

Vylekala jsem se. Vzpomněla jsem si jak vypadala Laura předtím, než mě praštila. Její šedé oči a vražedný úsměv. Tyhle obrázky mi bránily usnout, ještě pár hodin. Jakoby Laura stála přímo vedle mě a chystala se na mě vrhnout. Ale ona byla jen pár metrů ode mě, akorát byla svázaná na posteli. Jenom pár metrů. Takže prakticky stála vedle mě a chystala se na mě vrhnout. Koukla jsem se na ni. Škubala se a šla ji pěna od pusy. Okamžitě jsem od ní odvrátila oči.
Do místnosti vstoupila Clary, Sofie, Harriet a Aris. Všimli si strachu v mých očích z toho, že jsem v jedné místnosti s Laurou.
,,Nedívej se," poručil mi Aris. Poslechla jsem ho ráda. Slyšela jsem, že Laura začala křičet. Musela nohama kopat hodně silně, protože jsem slyšela narážení silou do dřeva postele. Pak to utichlo. Pomalu jsem se otočila. Aris a Harriet stáli kousek od postele a Clary se Sofií přidržovali Lauru, jenže ta jakoby byla v nějakém transu. Její šílené oči byli doširoka otevřené a upírali pohled přímo na mě. 
,,Zemři v pekle!" zařvala. Čeho jsem si, ale nevšimla bylo to, že ji odpoutali, aby jí mohli přenést. Takže byla odpoutaná. Všichni v místnosti včetně mě byli strnulí hrůzou. Nikdo Lauru pevně nedržel. Laura se vymrštila z postele a skopla přitom Sofii a Clary. Vrhla se ke mně. Věděla jsem, že když Laura ze stolu zvedla nůž (fakt bychom si tu na ošetřovně měli zavést větší bezpečnost) byl to můj konec.
Jako první zareagoval Aris, který se k Lauře vrhl, aby ji zastavil. Jako druhá já, ale po tomhle všem jsem už neměla sílu bojovat, takže jsem jenom ucukla, což zapříčinilo tomu, že Laura při prvním ohnáním nože po mně minula. Když Aris zachytil Lauru přihnali se k nim Sofie, Harriet a Clary. Laura se opět ohnala nožem. Tentokrát zasáhla. Z Arisovi ruky vytryskla krev. Zkřivil obličej bolestí a couvnul. Trvalo, asi minutu, než se jim podařilo Lauru zpacifikovat a odvést pryč. Zůstal tady jenom Aris, kterému z ruky rychle tekla krev. 

Byla jsem k smrti vyděšená. Obličej jsem měla v dlaních a ucítila jak je moje kůže mokrá. Rozplakala jsem se. Deka se povalovala někde na zemi a vzhledem k tomu, že už byla tma, tak jsem se klepala ze strachu a z toho, že mi byla zima.

Někde přes svoje vzlyky a klepání zubů jsem zaslechla obrovský výkřik. Takový výkřik, při kterém tuhne krev v žilách. Okamžitě jsem přestala brečet. Jen jsem se klepala. Pomalu jsem zvedla obličej, abych viděla co se stalo.

 Zaslechla jsem dusot kroků. Někdo běžel ke stanu. V periférním vydění jsem zahlédla Arise, který se doteď snažil zastavit krvácení a z obvazu, který už očividně našel, prosakovala krev. Bylo mi jasné, že rána bude potřebovat zašít. Takže tady bude, ještě hodně křiku. Roztrhnout si kůži a způsobit si ránu, která je potřeba zašít bylo na Place jedno z nejhorších zranění. To vím z osobní zkušenosti. Neměli jsme tady totiž žádné anestetikum, takže to bolelo. Hodně bolelo. Arise to bude hodně bolet. Najednou mi bylo chlapce líto. Každopádně i on strnul, protože jsme ve stínu, který vrhala na stan louč viděli postavu, které něco nebezpečně viselo z hrudi. Ocitlo se to před dveřmi. Byla to Laura. To co ji viselo z hrudi byla dýka, která byla v Lauřiným těle zaseklá až po rukojeť a krev, která ji z rány vytékala zbarvovala její tričko do ruda.Koukala se na mě skelnýma očima, načež prohlásila: ,,Zemři v pekle. Zemři v pekle i s tím tvým pitomým bratříčkem!" Pak zemřela. Tohle byla její poslední slova, která se mi v hlavě opakovala, ještě hodně dlouho.

Bylo mi na zvracení. V krku jsem pocítila žluč. Ale bylo toho na mě, až příliš. Znovu jsem omdlela a pocítila uvolnění.