Another maze [DOKONČENO]

15.

Ne emocionálně to vůbec nazvládám, jakože fakt vůbec. Brzy Vražednou léčbu zrecenzuju. Fotka je z instagramu Katheriny McNamary
,,Ne Sonyo!" To musela vykřiknout Harriet. Ucítila jsem jak se mě dotkla něčí ruka, aby mě zatáhla zpět do Placu a zabránila mi v tom co jsem se chystala udělat. Nepoddala jsem se a začala se prodírat mezi bránami do Labyrintu. Vzhledem k tomu, že prostor mezi zdmi byl už velmi malý, tak to bylo velmi obtížné, ale nakonec se mi to povedlo a já upadla na zem na druhé straně. Uslyšela jsem jak se brány spojily a uvěznili mě tu ve spárech Labyrintu. Ve spárech smrti. Co jsem to udělala? Prakticky už teď jsem mrtvá. Strachem se mi rozklepali ruce. Vzhlédla jsem a střetla jsem se s Arisovým pohledem. Hleděl na mě jeho modrýma očima, které teď byli vytřeštěni hrůzou.

,,Zbláznila ses?!" vykřikl.

,,Mám pocit, že jo," snažila jsem se situaci zlešit vtipem, ale bylo mi jasné, že je to poměrně zbytečné.

,,Tohle není vtipný, Sonyo," oznámil, ,,proč jsi sem proboha vběhla?!"

,,Nechtěla jsem tě v tom nechat," přiznala jsem.

Aris obrátil oči v sloup, sesunul se na zem a obličej si zakryl dlaněmi. Teprve teď jsem si začala všímat Miyoko. Ležela bezvládně na zemi a s hlavy ji tekla krev. Sehnula jsem se k ní, abych se koukla co s hlavou má. Kousek nad obočím se rozprostírala přes polovinu čela rána.

,,Co se ji stalo?" oči se mi naplnili slzami.

Aris ke mně vzhlédl: ,,Uštkl ji Rmut. Natrefili jsme na něho kolem odpoledne."

,,Žije?" zeptala jsem se.

,,Sakra Sonyo nevím, tak se koukni. Posledních pár hodin jsem se snažil zachránit si život a tahal ji sebou, ale teď jak jsem zjistil je to úplně zbytečný! Uvízli jsem tady a ty ses k nám  ještě přidala!" vybuchl. 

Probodla jsem ho pohledem.
Chvilku byl ticho a pak prohlásil: ,,Promiň, Sonyo, jen mám prostě strach," měl frustrovaný výraz, ,,nechtěl jsem na tebe vyjet."

Sehla jsem se a pokusila se nahmatat Miyoko tep. Puls byl slabý, ale byl tam. Žila. Oddychla jsem si.

,,Tak jo musíme vypadnout. Brzy tu budou Rmutové," poručil Aris a zvedl se země. Já jsem chytila Miyoko a snažila se ji zvednout, ale byla na mě moc těžká.
,,Nech ji tu," ozval se Aris. Vzhlédla jsem k němu a došlo mi, že už je skoro na konci uličky.
,,C-Co? Ty ji tu snad chceš nechat?" zhrozila jsem se.
,,Sonyo, musíme jít. Musíme ji tu nechat, nebo nezvládneme utéct Rmutům. I když pravděpodobně umřeme musíme se alespoň trochu snažit," prohlásil.
,,Tak ji někde schováme," navrhla jsem.
,,Scho-," zakoktal se, ,,a kde ji tu proboha asi tak chceš schovat?"
,,Nevím, můžeme ji schovat třeba do břečťanu," navrhla jsem.
Aris si rukou promnul obličej. ,,Do břečťanu? Proboha jak ji asi chceš schovat do břečťanu?" Vyptával se.
,,Mohli by jsme ji tam zkusit uvázat," pokračovala jsem.
,,Uvázat?! Víš co je to Rmut?" vybuchl.
Povytáhla jsem na něj obočí. ,,Jsem tady už dva roky, Arisi. Samozřejmě že vím co je Rmut!"
Naši hádku přerušil plechový výkřik ohlašující, že je Rmut blízko. Srdce mi spadlo až do žaludku a rozklepala se mi kolena. Aris vyděšením vytřeštil oči a začal couvat.
,,Ne ne," zastavovala jsem ho, ,,musíš mi pomoct."
Aris přeběhl ke mně uchopil Miyoko a rozklepanýma rukama se ji snažil schovat do lián břečťanu. Přiskočila jsem k němu a chytla ji. Společně jsme ji zvedli a Aris křečovitě uchopil první liánu a obvázal ji Miyoko kolem ruky. Tak už trochu visela, takže jsem ji obvázala druhou ruku. Aris první ruku rozmotala a posunul ji výš kde ji zase obmotal. Pak jsem i já rozmotala druhou ruku a uvázala ji výš.
Výkřik se ozval znovu, tentokrát mnohem hlasitěji. Museli jsme si pospíšit.
Když byla Miyoko tak vysoko, že jsme na ni nedosáhli, vytvořili jsme si z lián provizorní lana a lezli na ně. Postupovali jsme s Miyoko čím dál výš.
Museli jsme být nad zemí už tak metr, když se k rmutím výkřikům přidali i kroky. Plech vytvářející rýhy v betonu. Rmut byl blízko. Hodně blízko.
Přestali jsme Miyoko posunovat výš a obtočenou lianu jsme uvázali. Pak jsme rychle z provizorního lana slézali.
Odněkud ze zatáčky se objevilo světlo a nepříjemný zvuk plechových kroků doprovázen křikem. Rmut se objevil zpoza zatáčky.
I přesto, že jsem tu dva roky jsem naštěstí nikdy neměla tu čest vidět Rmuta naživo. Vždy jsem ho jenom slyšela. A byla jsem za to ráda. Plechový tvor připomínající pavouka, který měl na některých místech tělo pokryté něčím co připomínalo kůži, nebo sádlo. Temně černé. Na nohou to mělo nože, klepeta a... inječní stříkačky. Stříkačky pomocí, kterých vám do těla vpraví jed a vy pak procházíte proměnnou.
Došlo mi, že na Rmuta jen vyděšeně hledím a on se mezitím nebezpečně rychle přibližije. Strach paralizoval ne jenom mě, ale i Arise. Ten se ale vzpamatoval rychleji a tak o sekundu později jsem ucítila na zápěstí ruku, která mě táhla do hlubin Labyrintu pryč od Rmuta.
Ohlédla jsem se a zjistila, že Rmut běží přesně za námi a ještě zrychlil. Aris mě po chvilce pustil. Běželi jsme. Podařilo se nám Rmuta setřást, aspoň na chvíli, protože zatímco jsme se snažili do rozpálených plic nabrat nějaký vzduch uslyšeli jsme jak nás Rmut obchází. Byl blízko, takže zhruba po minutovém odpočinku jsme se znovu rozběhli. Rmut si nás zatím nevšiml i přesto, že když jsme proběhli na druhou stranu, měli jsme na něj perfektní výhled. Zatím jsme měli štěstí.
,,Arisi, nevíš nějak moc dobře kam běžíme?" zašeptala jsem.
Aris přejížděl očima po dlouhých zdech a pak odpověděl: ,,Prostě mi to tu přijde nějak povědomí."
,,Pov- Povědomí? Jakože to tu znáš?" Pocítila jsem naději.
,,Nevím nedokážu to vysvětlit, jako bych to tu znal," pohlédl na mě, ,,víš? Jako z minulosti."
,,Takže bys byl schopný najít odsud cestu ven?" Euforie neustávala.
,,Ježíš to ne," odvětil. Euforie opadla. A pak ji hned vystřídal strach. Zahli jsme do další uličky a tak metr od nás byl Rmut. Aris dal před mé tělo ruku a to do něj narazilo. Zastavili se a rychle se obrátili. Jenže v uličce za námi byl další Rmut. Chtěli jsme zkusit běžet doprava, ale tam byl další Rmut. Výborně. Tři Rmuti. Tak nějak jsem se začínala smířet se smrtí, když mě Aris strčil na zeď a naznačil, že mám šplhat.
Vyskočila jsem na liánu a z posledních sil začala šplhat. Aris byl rychlejší, šplhal daleko rychleji. Zastavila jsem se a koukla se pod sebe. Rmuti, kteří nás pronásledovali si všimli, že šplháme a přešli ke zdím.
Modlila jsem se, aby neuměli šplhat. Rmuti stále postávali u zdí. Čekala jsem než odejdou. Hrozně mě boleli ruce. Potřebovala jsem se pustit a odejít.
,,Sonyo, rychle polez!!" vykřikl Aris. Byl daleko výš než já. Nezastavoval se. Nebyl tak naivní jak já. Rmuti uměli lézt. Tvůrci byli hodně vynalézaví.
,,Kruci!" zaklela jsem a z očí se mi spustili slzy. Byla jsem moc slabá a Rmuti byli moc blízko. Přepadal mě beznaděj. Strach a slabost mě paralyzoval natolik, že jsem nebyla schopná žádného pohybu.
A Rmuti už byli blízko...
Tak moc blízko....