Another maze [DOKONČENO]

1.

Když mě probudil východ slunce přemýšlela jsem jak dnešek oslavíme. Byly jsme tady v place už dva roky a kromě toho, že oslavujeme vždy měsíc co měsíc příchod nové dívky oslavujeme i každý další rok v placu. Oslava minulý rok nebyla nijak zvláštní. Zapálily jsme oheň a připily si na to, že už tu příští rok nebudeme. Chyba. Jsme tu stále. A já měla tušení, že tento rok to bude úplně stejné. Na většinu Placerek a i na mě už pomalu dolehala beznaděj, že se odsud už nikdy nedostaneme.
Z přemýšlení mě vytrhla Harriet, která do mě doslova kopla, aby zjistila, jestli jsem vzhůru.
"Au!" vykřikla jsem a otevřela oči, "proč jsi to udělala?"
"Bála jsem se, že jsi mrtvá, skoro jsi se nehýbala," odpověděla mi se zvláštním úšklebkem na tváři, který měl pravděpodobně znamenat úlevu, že žiju, ale vypadal spíše jako potlačovaný úsměv z toho, že mě Harriet vylekala.
To jsem typická já. Jsem neskutečný strašpytel a toho Harriet moc ráda využívá. Jakmile se objeví nějaká příležitost mě vylekat, tak ji Harriet vždy využije. Lekám se ji téměř každé ráno, i když vím, že mě takhle musí budit neustále. Jenže já to Harriet nevyčítám. Konec konců to je moje nejlepší kamarádka. Byla jsem totiž druhá na Place a první obličej, který jsem spatřila, když jsem se bez jakékoli vzpomínky probrala v chladné a temné kleci, byl právě obličej Harriet. Tehdy byli její tmavé dredy, ještě vcelku krátké. Její tmavě hnědé oči mě pozorně sledovali a zjišťovali, jestli jsem v pořádku. Za to její tmavá pleť se nezměnila. Harriet byla vcelku vysoká a bylahlavní vůdkyní Placu. Já jsem byla zastupující. My dvě jsme pak byly ty co prakticky založili Plac a hodně jsme se skamarádily než přijela za další měsíc nová dívka.

Usmála jsem se na ni a přehodila nohy přes okraj sítě, ve které jsem spala. Na nohách mě přes ponožky pošimrala ranní rosa. Zahleděla jsem se ke zdem. Betonovým monstrům vysokých dva metry obestírající celý Plac. Ke zdem, které nás tady držely už dva roky. Za zdmi se skrýval Labyrint. Tajuplný, temný a nebezpečný. Do Labyrintu nemohl nikdo. Až na běžkyně, které jediné vědí o Labyrintu všechno a probíhají jím tak, aby našli cestu ven. Zatím bez úspěchu.
,,Dneska má přijet další, že jo?" za námi se ozval křehký dívčí hlas.

Otočila jsem se a spatřila Rachel. Přijela do Placu minulý měsíc a poměrně špatně se tu zabydlela. Většinou trávila čas, tak že jsme si o ni musely někdy dělat starosti, protože jsme nevěděly klidně i celý den, kde je. Když výjimečně zůstala v Place, s nikým se nebavila. Byla nejradši sama. Vůbec se nesmála a měla prázdný nepřítomný výraz nebo se mračila. Když se ale mračila byli jsme za to rády, protože když měla tento výraz, alespoň nebrečela. Rachel často brečela, ale nikdy nechtěla říct proč nebo co ji trápí a my jsem, proto usoudily, že je to strachem. Z čeho ale, se nám nepodařilo zjistit.
Rachel byla drobná křehká dívka. Černé vlnité vlasy ji sotva sahaly na ramena a její blankytně modré oči byly vidět na několik metrů daleko. Byla hubená a měla tmavší pleť, na které byli vidět nepříjemné boule, škrábance a jiné zranění, takže byla jako já častým návštěvníkem ošetřovny. Předpokládali jsme, že zranění má od toho jak někde pořád pobíhá a evidentně i padá.

,,Rachel, ty už jsi vzhůru?" zeptala jsem se ji. Pokývala hlavou s kamennou tváří. Neměla moc smysl pro humor.

,,Dnes by měla přijet už šedesátá dívka," odpověděla ji Harriet a na jejím postoji bylo najednou poznat, že je napnutá. Vystrašeně napnutá.

Už poněkolikáté se takhle chovala, ale jen v den, kdy měla přijít nová dívka.  Jinak byla v pořádku. Trápilo mě to, protože vždycky když jsem se zeptala co to s ní je řekla jenom: ,,Špatně jsem se vyspala" a odešla mi z dohledu. Opakovalo se to každý měsíc a mě štvalo, že se to dnes bude znovu opakovat. 

Na nohy, které jsem měla přes okraj sítě jsem si obula špinavé tenisky a vyrazila do časného rána. První člověk, kterého jsem na Place potkala  byla Beth. Ta byla vždycky v Place vzhůru jako úplně první. Dřív než Harriet. Dřív než běžkyně.
Beth byla trochu menší dívka se světlou pletí. Dlouhé hnědé vlasy měla ostříhané nakrátko a hnědé oči si mě zkoumavě prohlíželi.

,,Bože Sonyo, ty jsi se zase nečesala, že jo?" znechuceně si mě měřila pohledem.

Instinktivně jsem se dotkla svých blonďatých, lehce nazrzavělých vlnitých vlasů, které byly nepříjemně zacuchané.
,,Mm - No vstala jsem před pěti minutama," oznámila jsem. Beth mě neposlouchala a obrátila oči v sloup. Chytla mě za ruku a začala mě táhnout ke koupelně. Párkrát jsem cestou zakopla o nepřesně pořezané pařezy, které byli pozůstatkem toho, kolik jsme si toho na place vytvořili sami. Takže Beth mě pár vteřin naschvál táhla po zemi než mě svou sílou dostala zpět nahoru. Když jsme došli ke koupelně Beth otevřela dveře a nacpala mě dovnitř. Koupelna nebyl moc prostorná. Byl tam jeden záchod, studená sprcha a malé umyvadlo nad kterým vyselo lehce nakřáplé zrcadlo. Na zemi tam stála malá - námi vyrobená - dřevěná krabička. Beth se sehnula a krabičku otevřela. Po chvilce vyhrabala hřeben, který na mě hodila. Přešla sem k zrcadlu, abych se učesala. Nikdy jsem se na sebe moc ráda nekoukala. Většinou jsem se sama sebe lekla a dnešek nebyl výjimkou. Pozorovala jsem svýma zelenýma očima můj odraz. Potrhané špinavé oblečení mi bylo trochu velké, a tak plandalo na mém hubeném těle. Bledá pleť perfektně zvýrazňovala špinavé části mého těla. Už bych se fakt mohla umýt. Pomyslela jsem si. Z vlasů jsem si vyčesala pár větviček, které mi tam zůstaly, když mi včera Beth nastavila nohu a já o ni zakopla. Z dřevěné krabice jsem, ještě vytáhla gumičku, která vypadala, že brzo praskne, a upletla jsem si cop. Snažila jsem se ho mít co nejperfektnější, aby mi vlasy přes den v zahradách nepřekáželi, ale i tak se pár neposedných pramínků dostalo ven.

,,Koukej ten hřeben pak umýt, nehodlám mít tvoje lupy ve vlasech!" vykřikla na mě Beth a práskla dveřmi. Leknutím jsem nadskočila. Beth mě děsila. A navíc jsem si myslela, že už dávno odešla. V odrazu zrcadla jsem ji totiž už neviděla. Poslechla jsem ji a hřeben trochu ošplouchala ve studené vodě. Když jsem hřeben vrátila zpátky do krabice, nabrala jsem si do dlaní vodu a umyla si obličej. Pak jsem nekonečně dlouho čekala než mi voda na obličeji skape dolů.

,,Nic si z ní nedělej," radila mi Miyoko při cestě na snídani.

Pověděla jsem jí o setkání s Beth. ,,Vždyť víš, že za ty svoje nálady nemůže".
Přikývla jsem.

Miyoko byla moje druhá nejlepší kamarádka. Byla drobná a svoje černé vlasy měla stažené do vysokého ohonu. Její oči byli tmavé a její pleť olivová. Zasmála se, když jsem ji řekla co se s Beth stalo. Miyoko měla smysl pro humor a Beth se nebála. Alespoň tedy ne tolik jako já. Dorazily jsme ke kuchyni, nejbytelnější místností v palcu, a přisedly jsme si k Harriet, která si pohrávala se slaninou, kterou měla na talíři. Do obličeje jsem ji neviděla, ale tušila jsem, že se neusmívá.

Jídlo bylo stejné jako obvykle nejmenší možná porce slaniny a míchaných vajíček. Tady na place jsme ani nemohly mít moc jídla. Lidé co nás sem poslaly, nám moc jídla neposkytovali. Navíc naše kuchařka - Kathrin, silnější malinká dívka s mastnými černými vlasy - ani neuměla moc vařit. Ale z placu uměla vařit, asi nejlépe. Konec konců nikdo nedokázal dělat práci, která nám tady v place byla od Harriet přidělena, dělat na výbornou.
Chtěla jsem si přisednout s jídlem ke stolu, když se od klece ozval ohlušující hluk, oznamující, že má přijet nová dívka.

Všechny dívky sebou trhly a zahleděly se ke kleci jako by si myslely, že už dorazila. Já jsem sebou trhla tolik, že mi vypadl talíř z ruky, takže mi ho musela Laura chytit. Byla rychlá a měla dobré postřehy. To byl také jeden z důvodů proč byla běžkyní. Proč každé ráno snídala jen rychle, aby společně se Sofií mohli probíhat labyrintem a hledat cestu ven. Pohlédla jsem na ni. Měla naprosto kamenný výraz. Poděkovala jsem ji a koutkem oka jsem zahlédla Harriet. Už neseděla a nesoustředila se na slaninu na svém talíři, ale stála na nohou a běžela ke kleci. Rychle jsem ji společně s Laurou, Sofií, Miyoko a Beth dohnali, stoupli si ke kleci a čekali, až dorazí.

Předtím než se dveře otevřeli, ještě Harriet se zamyšleným a poměrně zmateným pohledem dodala: ,,Tohle se mi nelíbí, je tady příliš brzy."