Another maze [DOKONČENO]

28.

Poslední kapitoly. Sakra! Vážně už musím psát druhý díl😂😂.
Z této tragédie byl další den dost pochmurný. Hned jak se holky trochu vyspali uspořádala se porada, kde se protentokrát sešli úplně všechny velitelky. Jako zázrakem všechny velitelky útoky Rmutů přežili. Byla tu tentokrát i Hella a Sandra a samozřejmě Beth, kvůli které jsme se tu sešli.
,,Takže ty řikáš že je to kód, Beth?" ujistila se Harriet. Beth přikývla.
,,Jasně, ale kód k čemu," pokračovala Sofie.
,,K Labyrintu?" odpověděla ji Beth sarkasticky.
,,No jasně ale kam ho máme zadat?" dodala Sofie. Beth pokrčila rameny. Harriet si povzdechla a pak přerušila ticho. ,,Jdeme do Labyrintu dokud je ještě čas. Najdem to šádský místo kam se to má zadat," oznámila.

Šli jsme já, Harriet, Miyoko, Sofie a Aris. Rozdělili jsme se na dvě skupiny; Harriet se Sofií a Miyoko, já a Aris.

,,Vy poběžíte levou stranu a mi pravou," plánovala Harriet. ,,Pak se setkáme u Útesu, jo?"
Přikývli jsme.
Běželi jsme a tentokrát si Labyrint neprohlíželi z hlediska mapování, ale z hlediska tajných chodeb, tlačítek nebo skrytých bran.
Hledali jsme marně.
Nic jsme nenašli.
Takže když jsme se odpoledne potkali u Útesu byli jsme vyřízený a naštvaný. Útes byla nekonečná díra bůh ví kam. Tahle věc nás odrazovala od toho abychom zjistili kde jsme, ale když najednou zmizela celá sluneční soustava a nahradil ji beton a reflektory došlo nám, že se bude jedna o jeden ze spousty klamů. Nechápala jsem, ale proč vypli oblohu, ale nevypli klam Útesu.
Opřela jsem se o zeď a snesla se na zem, abych ulevila své zraněné noze. Promnula jsem si okolí kolem stehů. Dobrá zpráva byla že noha byla skoro uzdravená a brzo stehy budu moct sundat. Špatná - Je skoro zahojená a pořád bolí. Asi jsem si způsobila nějaké doživotní zranění. Napadlo mě. Aris si ke mně sedl a dlouze oddychoval. Hlavu měl opřenou o zeď a měl zavřené oči.
Chytla jsem ho za ruku. Stiskl mi ji a otočil se ke mně aby se na mě, teď už s otevřenýma očima, povzbudivě usmál.
,,Než začnete dělat cokoli co bychom nechtěli vidět," přerušila nás Harriet, ,,ráda bych vám připomenula, že jsme tu taky." Otočila jsem se k ní, zatímco Aris ode mě odvrátil zrak, zase si hlavu opřel o beton a zavřel oči. Harriet nevěřícně rozhodila rukama. ,,Něco mě napadlo," začala. ,,Ten šádkej Útes je jenom klam to moc dobře víme, takže co kdybychom zkusil jestli tam není nějakej tajnej vchod."
Aris se narovnal a pohlédl ji do očí. ,,To je móc dobrej nápad, Harriet." Pustil mi ruku a znovu mi ji podal, když se zvedl, aby mi pomohl vstát.
,,Nasbírejte si kameny, abychom to mohli zjistit," poručila Harriet.

Po asi hodině únavného sbírání kamenů jsme se seřadili kolem útesu. Začali jsme tam kameny házet - z různých úhlů a výšek. Nevím jak dlouho jsme to mohli dělat.
Nic jsme nenašli.
Naštavaná jsem dopadla na zem. Došli mi kameny. Po třech hodech i Harriet. Pak Sofii. Zbývali už jen kameny Miyoko a Arise. A ti to vzdali. Útes jsme prohledali skrz na skrz a nic.
Bylo to k ničemu. Neexistovala žádná cesta ven. Byli jsme tu uvězněni navždy, vydáni rmutům napopas. Jak řekl Aris. ,,Nedostaneme se odsud. Nedovolí nám to."
Miyoko vedle mě frustrovaně hodila kámen proti zdi. Ten se od ní odrazil a spadl do nekonečné pasti Útesu.
Pak se ale Sofie, která byla opřená o stěnu vedle útesu zarazila. ,,Hoď to stejně jako teď," poprosila ji. Miyoko ji poslechla. Hodila kámen znovu. Odrazil se od zdi na druhou stranu, kde musel znovu vytrvořit klam nekonečného padání předtím, než zmizí. Jenže pak jsem zaslechla nepatrný zvuk, jakoby kamínek dopadl na nějakou zem kdesi pod námi. Museli to slyšet všichni, protože se zvedli, povzbuzeni adreanlinem, která kolovala tělem i mě. Aris vzal svůj kamínek a já si stoupla vedle Sofie. 

Pak hodil. 

Kamínek se odrazil od zdi a najednou zmizel. Ne tím způsobem, že by opět padal nekonečně dlouho dolů ale zmizel ze vteřiny na vteřinu. Dala jsem do toho prostoru ruku, kam spadl ruku. Projela hologramem a zasáhla prázdný prostor. Když ruka prostoupila hologramem zašimralo to a v prostoru na druhé straně bylo mnohem chladněji.

Harriet se usmála. ,,Kdo chce být pokusný králík?"
,,Já ne," prohlásili najednou Sofie s Miyoko, které se na sebe otočili, zasmáli se a plácli si spolu. Harriet se otočila k nám. ,,Tak je to asi na vás dvou. Kdo to bude?"
Aris se mi zahleděl do očí. ,,Dámi mají přednost," prohlásil elegantně a usmál se.
Zavřela jsem oči. ,,Važně Arisi? VÁŽNĚ?!" zeptala jsem se ho. Ale usmála se taky. Chytla jsem se podlahy a moje prsty projelo na druhou stranu hologramu. Pak jsem dolů spustila celé tělo. Dostala jsem menší závrať. Co bylo vlastně pode mnou, když tohle byl jen hologram?  Z toho pomyšlení, co všechno by se tam mohlo vyskytovat a obrat mě o život, mi přejel mráz po zádech. Aris mi nahoře položil dlaně na prsty, aby mě jistil. Zhoupla jsem se prázdným prostorem a moje nohy dopadli na podlahu. Hologram mě zašimral po celém těle. Místnost ve které jsem se ocitla ozařoval jen hologram, takže jsem dost špatně viděla. Místnost mohla být velká jako vězení v place. Byl tu stůl a počítač. Ten byl vypnutý. Pod stolem bylo něco červeného co jsem ve tmě nedokázala rozeznat. A to bylo vše. Bylo možné že by se měl zadat kód do toho počítače? Nadechla jsem se. Vzduch v místnosti byl řídký a kyslíku moc nepobral. Ale ten zápach. Páchlo to tu jako kdyby jste do stok nalili čistící prostředky. Pichlavý pronikavý zápach, ze kterého se mi zvedal žaludek. Ale proč mi ten zápach byl tak povědomý?
,,Sonyo?" ozvalo se zeshora. ,,Všechno v pořádku?" zajímalo Harriet.
,,Ano!" odvětila jsem.
,,Co tam vidíš? "Zeptala se Harriet.
,,Nic moc," oznámila jsem, ,,jen nějakej počítač a stůl."
,,Dobře ale už zase vylez nahoru," prosila Harriet. ,,Nikomu z nás nefungují hodinky, takže už musí být vážně pozdě. Musíme se jít schovat před Rmuty.

Strnula jsem. To bylo to co mi pach připomínalo. Rmuty. Takhle páchli Rmuti. Moje myšlenky přerušil vysoký zvuk. Zacpala jsem si uši.

,,Co se tam děje?"zeptal se Aris.
,,Nevím,"odvětila jsem.
,,Vypadni odtamtud!" Křikl. S radostí. Pomyslela jsem si.
Otočila jsem se k odchodu když jsem to zaslechla. Výkřik. Rmutí výkřik. Pak mi došlo odkud ten zvuk vychází. V té tmě jsem si toho nevšimla. Napravo ode mě zela velká díra ve zdi, ze které výkřik vycházel. Tohle byla Rmutí nora. Jsem se Rmuti každý den vraceli.
,,Sonyo!" Ozval se znovu Aris. Vyskočila jsem a chytila se stropu. Tam mě chytili změti ruku a vytáhli mě ven. Ocitla jsem se tváří tvář Miyoko, Harriet, Sofii a Arisovi.

,,Musíme vypadnou! Jsou tam rmuti!" Snažila jsem se rychle je seznámit se situací. Zvedli mě a utíkali jsme. Rychle jsem se proplétají uličkami Labyrintu podle orientace  Sofie a Miyoko. Rmuti za námi nás honili až do Placu, kde nám dala Clary kopí a my jsme naráz do Rmutů bodli. Do očí. Zařvali, obrátili se a utekli. Tentokrát jsme měli štěstí. Vyčerpaná jsem upadla na zem. 

Pak jsem si uvědomila, že jsme asi právě objevili cestu ven. 

Po dvou dlouhých rocích tady v place jsme museli jen zadat ten kód do počítače a utéct. Pryč, do bezpečí. Snad. Rozesmála jsem se.

Ráno jsme se s placerkami - už seznámeny se situací - shromáždili před branami s oštěpy v rukách. ,,Kdo jde s námi?" Harriet navrhla dvě možnosti. Buď zůstanou a poperou se tu s Rmuty nebo půjdou s námi do možné únikové cesty. Aris se Sofií a Miyoko se přihlásili hned. Já taky i když jsem byla k smrti vyděšená. Kdyby tohle byl jen další podvrh, bude to moje chyba že jsem je nahrnula do Rmutí nory a všichni umřeme. Pak ruku zvedla i Kathrin a Clary. Přešli k nám. Později i Mary. Aris strávil pár minut přemlouváním Rachel. Nakonec se mu to povedlo. Rachel vzlykala a klepala se strachy. Povzbudivě se na ni usmál, něco jí řekl a pak ji objal. Vzedmula se ve mně vlna žárlivosti. Rychle jsem ji zahnala. Rachel byla Arisova kamarádka a on jí pomáhal. Nebylo přeci na co žárlit.
,,Beth, ty nejdeš?" zeptala se Harriet.
Beth zakroutil a hlavou. ,,Chtěla jsem. Ale Harriet tohle je můj domov už dva roky a já tu chci zůstat." Řekla upřímně. ,,Navíc bůhví co nás čeká na druhý straně. "
,,Dobře respektují tvoje rozhodnutí,"Harriet na ni kývla. ,,Kdo jiný?" Plac utichl. Nikdo jiný se ze strachu dál nepřihlásil.
,,Tak nám asi nezbývá nic jinýho než vám popřát štěstí,"řekla Hella. Naposledy jsem si prohlídla můj milovaný Plac. Bude mi to tu nepochybně chybět. Ale teď jsem už chtěla pryč. Mít to za sebou. ,,Připravena?"zeptala se mě Harriet. Přikývla jsem. ,,Dobře," usmála se, ,,tak jdeme!" Otočili jsme se a rozeběhli se přímo na smrt.