Another maze [DOKONČENO]

17.

Nová kapitola, kdo už viděl, jak zpracováváte deprese z Vražedné léčby? Já to furt moc nedávám. Každopádně bych tuto kapitolu ráda věnovala Clarity. Máš tady nějaké ship cannony Sonyi a Arise🌚🤗 Enjoy

Nadechla jsem se. Úlevou jsem vydechla a hlava se mi snesla do dlaní. Aris, úplně vyčerpaný, spadl na podlahu a opřel se o zdi.
,,Znovu se otevřou ráno?" zeptala jsem se.
,,Jo," řekl, ,,a nebo tady umřeme, taky možnost."

,,Hmm ty seš fakt dost optimista," prohlásila jsem.

,,To jsem," otočil se na mě a usmál.

Zrudla jsem a odvrátila od Arise zrak na zdi. Zavřela jsem oči. Tělem mi pořád tepala velká bolest a byla jsem vyčerpaná. 

,,Hele," začal Aris, ,,ty, ehm když jsi padala, proč se ti rmuti vypli?" 

,,Taky nevím," odvětila jsem, ,,šli po mě a pak se najednou vypli nebo něco takovýho, nevím, bylo to divný."

Aris přihmouřil oči. Pak ale zavrtěl hlavou a prohlásil: ,,Asi tvůrcům ruplo  v bedně."

Prudce jsem na něj otočila hlavu a zasmála se. ,,Jo, hele asi možná ruplo," řekla jsem.

Koukali jsme se na sebe už moc dlouho, ale potom všem co se stalo, mi pohled na Arise zajišťoval uklidnění. 

Aris se ke mně přišoupl a začal si prohlížet zranění, které jsem měla na těle. Pohledem se zastavil na noze ze které mi pořád silně prýštila krev.  Aris si roztrhl lem trička a vyhrnul mi nohavici. Začal mi kolem nohy kus látky uvazovat, snažil se zastavit krvácení. Zaúpěla jsem a abych nevykřikla bolestí zkousla jsem si ret, když látku utahoval. 

,,Promiň," pohlédl na mě.

,,To nic," obličej jsem měla stáhlí v bolestivé grimase. Aris začal zavazovat na látce uzel a stáhl mi nohavici zpět. Pak mě chytl za dlaně a prohlížel si ranky na mých rukou, způsobeny prasklými puchýři z ukrývání Miyoko a rozedřenými, spálenými dlaněmi při snaze zachytit se když jsem padala. 

,,Ty ruce budou v pořádku," oznámil, ,,jestli se odsud dostaneme Clary ti na to dá náplasti a bude to v pohodě." Odstoupil ode mně a opřel se o zeď.

,,No páni, nechtěl by ses vykašlat na práci běžce a pracovat jako měďoch, šáde?" navrhla jsem mu. ,,Myslím, že by to dost holek ocenilo."

,,Ehm, ne nemám zájem," zasmál se, ,, musel bych pak poslouchat jak mě pomlouváš, protože žárlíš."

,,Žár- žářlit?" smála jsem se, ,,proč bych proboha měla žárlit?"

,,Takovýto, když se holce líbí kluk a kluk si začne všímat jiný holky, tak tý původní holce to začne vadit, nebo něco takovýho," vysvětloval.

,,Máš moc velký ego, Arisi," škádlila jsem ho. 

Bylo docela zajímavý přiznat si, že jsme ještě tak před půlhodinou prchali před rmuty a bojovali o život a teď jsme tu vyčerpání seděli na zemi a smáli se. Pak bylo ticho. Dlouho. Pohlédla jsem na Arise a zjistila jsem že usnul. Já jsem něčeho jako spánku teď nebyla schopná. Přisunula jsem se k Arisovi a zjišťovala jsem, na jeho běžeckých hodinách, čas. Byli tři hodiny. Za dvě by se mohli stěny otevřít. Nevěděla jsem jestli mi vůbec budou dvě hodiny na odpočinek stačit. Měli jsme spousty času na to se druhý den dostat z Labyrintu, protože jsem si nemyslela, že se odsud dostaneme rychle. Noha mě pořád dost bolela. S pomocí Arisova trička mi už tolik nekrvácela, ale pořád mě dost bolela. To bylo dobré znamení. Bála jsem se, že by mi mohla noha odumřít. Aris látku dost utáhl a nevěděla jsem jestli mi nohou protéka krev nebo ne. Ale protékala. Noha mi neodumírala. Naopak jsem bolestí perfektně cítila jak mi v noze protéká krev. Nudila jsem se a nebyla schopná usnout, tak jsem začala přemýšlet o další vzpomínce, která se mi vrátila v bezvědomí. ZLOSIN. Zajímalo by mě co to slovo znamená. Podle toho co říkal ten chlapec to muselo znamenat, že by se mohli tvůrci jmenovat ZLOSIN. Ale proč proboha takhle? Potřebovala jsem si odpočinou, tak jsem se rozhodla, že už nebudu přemýšlet.
Moje víčka byla čím dál těžší. Usínala jsem. Nebo už jsem spala? Ani nevím. Každopádně ta rána, co se ozvala mě hrozně vyděsila. Vzbudila vedle mě i Arise, který sebou trhl a drkl tím do mě. To že jsem u něj tak blízko ho vylekalo, ještě víc. Rychle mrkal. Snažil se otevřít unavené oči. 

,,Kde ses vzala tak blízko," zeptal se a zývl. Evidentně nebyl vůbec vyveden z míry tím rámusem.

,,Koukala jsem se na čas a usla jsem," odvětila jsem. 

,,Joooo, čas jasně Sonyo, to ti tak uvěřím," škádlil mě. 

Obrátila jsem oči v sloup. ,,Co to bylo za ránu?" zeptala jsem se. 

Aris pokrčil rameny. Koukl se na hodinky. ,,Brány to nebyli, je ještě moc brzy. Takže to asi byli Rmutové. Doufám že vypadli a nečekají na to až se ráno brána zase otevře, aby dokončili svou rozdělanou práci."

,,No to by už fakt byl konec," uznala jsem, ,,za jak dlouho by se měli brány otevřít?"

,,Za půl hodiny," oznámil, ,,nějaký poslední slova?"

,,Sklapni," smála jsem se a pěstí ho praštila do ramene. Smích mi dodával  trochu energie a snažil se přebít to vyčerpání, bolest a strach. Koukla jsem se na Arise, jestli se taky směje, protože jsem ho neslyšela. Bylo zataženo, takže nebylo vidět na krok. Nebylo to v tady moc obvyklé. Většinou bylo vidět perfektně. Nikdy nebylo oblačno. Měsíc se nám ukazoval vždycky v normálním měsíčním cyklu, takže jen občas byla tma, protože byl Měsíc nejmenší. Tohle musela být první noc, co bylo oblačno. Tohle musela být nejtemnější noc. 

Až moc temná. Podezřele temná.

 Skoro jako by Měsíc vůbec nesvítil. Počkat! Koukal jsem se na oblohu. Byla temná. Úplně temná. Jakoby vesmír a všechny věci co v něm jsou a my je můžeme normálně vidět nikdy neexistovali. Jakoby něco jako Měsíc a Hvězdy nikdy neexistovali.

,,Arisi," shlédla jsem dolů a viděla obrysy jeho obličeje. Byl najednou hrozně blízko, ,,co je s vesmírem?"

Nakrčil obočí. ,,Cože," zasmál se.

Ukázala jsem na temnou oblohu.

,,Co by s ním jako mělo být," tvářil se nechápavě, ,,všechno je v pořádku."

Najednou jsem jeho obličej viděla perfektně. Aris byl vážně dost blízko. Blíže než předtím než jsem svůj pohled směřila na nebe. Proč je najednou takové světlo? Pomyslela jsem si. Znovu jsem vzhlédla k obloze.  Bylo tam všechno co tam mělo být. Začínalo být světlo kvůli východu Slunce. 

,,Asi se mi muselo něco zdát." řekla jsem. Ale i tak jsem to nechápala. Měsíc a Hvězdy tam nebyli, protože začínalo vycházet Slunce, ale mě se nebe zdálo až moc divné. Jako bych se před chvílí dívala na strop potemnělé budovy. Stalo se to znovu. Buď jsem měla velmi zvláštní halucinace nebo nebe pravidelně mizelo. Bylo to zvláštní.

 Z mých myšlenek mě najednou vyrušil vysoký zvuk. Brány se otevíraly. Aris se rychle zvedl ze země. Pak mi nabídl ruku, kterou jsem přijala a pomohl mi se zvednout. Zasípala jsem bolestí. Noha mě pálila. Vážila jsem si chvil, kdy jsem na bolest zapomněla.

Sledovali jsme otvírání bran. Srdce mi bylo rychlostí, kterou jsem nevěděla že může vyprodukovat. A nebylo to z toho, že mě Aris stále držel za ruku. Měla jsem takový strach, že za branami budou stát Rmutové. Jakmile se brány otevřeli na takovou štěrbinu, aby bylo vidět ven z chodby do Labyrintu přejížděla jsem každý píď, abych zjistila jestli tam tvorové stojí.
Nestáli.
Byli jsme v bezpečí. Slyšela jsem jak Aris vydechl úlevou a pustil mou ruku. To znamenalo, že se Rmutové už vrátili. Ať to bylo kdekoli tady už nebyli. Byli jsme v bezpečí a mohli jsme se z chodby vydat pryč. 

Zpět do placu.